1. kapitola - Vzývání sil / 2. část

19. května 2007 v 1:17 |  Den smrtí nekončí
Došli jsme k pomníku vojáků válčící v druhé světové válce. Nesnáším hřbitovy. Nahánějí hrůzu. Zapálili jsme si svíčky. Já jediná měla vysokou a červenou, holky měli normální čajové. Zase se liším. Vždy jsem chtěla být šedá myš. Je unavující být středem pozornosti. Stačí, když na sobě máte cokoliv v nepořádku, všichni vás zdrbnou. Ze začátku vám popularita dělá dobře. Určujete směr módy, účesy a hlavně řeč. Po čase už nechcete být princezna školy. Chcete zase být šedá myš jako na začátku, ale nejde to. Jakmile jednou vkročíte do elity školy, není cesty zpět. Ale musím se přiznat, občas si užívám slávu. Hlavně když mě nějaký krásný klučina pozve na rande.
" Hmm, tak co teď?" zeptala jsem se jí skepticky.
" Musíme říct zaříkávadlo na požehnání našeho daru."
" Jo a řekneš nám ho?" Lyn začínala být mírně naštvaná. Ani se jí nedivím. Sedět v jednu hodinu na hřbitově, je trochu depresivní.

" Každé z vás jsem ho napsala na papírek. Přečtěte si ho!" Podala nám to na dopisním papíru. Očividně ji hodně bavilo nám rozkazovat. Důkladně jsem si ho přečetla a čekala co bude dál.
" Teď si chytneme za ruce a budeme číst tuto kouzelnou formuli." Chtělo se mi smát, ale přemohla jsem se. Uchopila jsem holkám dlaně.
Začali jsme pomalu odříkávat:
" S třinácti silami čarodějnice
hospodaří ve jménu Bohyně.
Slovem a činem kouzlo pečetí.
Lásku bere i rozdává,
s duchy a bytostmi promlouvá.
V noci plné hvězd
dokáže číst budoucnost.
Štěstí přináší
zoufalství zastraší.
To je mé právo a přání,
dostat všemocný dar a požehnání.
Nechť Duch
je k nám spravedlivý
a požehná nám tuto chvíli.
Amen"
Doříkali jsme modlitbu. Sfoukly svíčky. Nic se nedělo. Pff. Magie. Co je vůbec zač? Nějaký přičarovávání. Nevěřím na zázraky, boha, natož na kouzla. Celý tenhle sabat byl jedna velká blbost. Kdo někdy zažil nadpřirozeno, tak ať mi pošle e-mail, abych ho mohla poslat do psychiatrické léčebny. Sama bych se tam zavřela, jenom kvůli dnešku. Jak jsem jenom mohla souhlasit s tímhle nápadem? Vím proč. Nedokážu jim odporovat. Ke všemu o mi řekla babo. Nesnáším, když jsem bezmocná chudinka.
" Kdy poznáme jestli jsme dostali požehnání?" ptám se mírně otráveně.
" Nevím. Napsali tam pouze ze tohle. Asi musíme počkat, až se schopnosti objeví sami."
" Moment, kde jsi tuhle blbost vlastně našla?" Dostane správně mířenou otázku. Zrovna jsem se chtěla taky zeptat.
" No na internetu." přizná se nám zahanbeně, až sehraně vybuchneme smíchy.
" Takže nám chceš říct, že jsme se o půlnoci táhli na hřbitov, jenom kvůli blbému článku z netu?" Zase se začínáme rozjíždět. Samotnou mě hádky nebaví, ale onuci ze sebe dělat nehodlám. Lyn se na mě se záští podívá. Co jsem zase provedla?
" Leno, samozřejmě že si dělám srandu. Tu předchozí větu jsem nemyslela vážně. Bylo zajímavé tady sedět v hodině duchů." Podívám se na Lyn. Pouze se na mě usměje. Zrovna jsem vyslovila největší lež v mém životě. S jistotou však nevím, jestli jsem udělala správnou věc. Pro dobro je lepší lhát. Ale kámošce? Té by se přece měla říct pravda, ať je jakkoli krutá.
" Budu muset jít domů. Zdrhla jsem z domova po okapu." Sice pode mnou málem rupnul, ale vydržel.
" Počkat, tvoje teta neví kde jsi?" Čemu se diví??
"Co bych jí měla asi říct? Ahoj teto, jdu s holkami kouzlit?"
" Mohla jsi spát u nás. Naši takovéhle věci, kde se v noci toulám, neřeší. Hlavní je příchod domů, střízlivý a v pořádku."
" Já jsem blbka! To mě fakt nenapadlo Jocelyn. Tak příště no." Upřímně doufám, že žádné příště nebude. Nikomu však nic neřeknu.
Postupně jsme každá odpadávali k domovům. S tetou bydlím v menší vilce na konci města, takže jsem velký kus cesty šla sama. Naštěstí se v tuhle ranní hodinu moc lidí nepotulovalo. Sem tam nějaký vágus a zamilovaný páry - z těch mi bylo na zvracení. Jako by na sebe neměli celý den, oni se musí producírovat městem i v noci.
Do pokoje se chci zase dostat po okapu. Radši risknu pád, než naštvanou tetu. V polovině cesty uslyším skřípání. Ne, ne, NE. Než se však naději, s rámusem se válím po zemi s okapem v ruce. Rána to byla tedy pořádná. Musela jí vzbudit. Měla jsem pravdu. Za nedlouho se v okně objeví postava. Nejdřív jenom stín, později silueta. Snad si nevezme pistoli, co má schovanou pod postelí. Jednou jsem jí tam našla, když jsem uklízela pokoj. Byla nabytá divnými kulkami, vypadali skoro jako stříbrné. K čemu by jí byli jsem netušila. Proč je tam měla, raději nechci vědět ani teď. Stačilo mi, když jsem v její tajné skříni objevila knihu s koženými deskami. Nesla nápis KNIHA PODSVĚTÍ. Otevřela jsem jí někde uprostřed. Koukala jsem na podivné klikyháky. Jedinou věc kterou jsem rozeznala, byl obrázek vlka-člověka. Moc se mi nelíbil, tak jsem skončila se čtením a vrátila knihu zpět. Víckrát jsem ji již neotevřela a snad ani nikdy v budoucnu nebudu mít důvod jí otevřít.
" Kdo tam je??" zeptá se teta se strachem v hlase. Ochranitelka domu jedna radost. Stejně jako náš pejsek Zabiják. Ten se ani nepřišel podívat, co způsobilo takový rámus. Náš domácí mazlíček je Zlatý retrívr, takže jsme mu lepší jméno vybrat nemohli. Určitě teď leží pod mojí postelí a třese se strachy. Hlídač hadr.
" Já teto." Ohlásím se jí. Je schopna kolem sebe začít střílet. Nerada bych schytala kulku do zadku.
" Co tam děláš zlato, takhle pozdě večer?" Pchhhh. Zalívám kytky.
" Ale slyšela jsem šramot, tak jsem se šla juknou." Lepší výmluva mě nenapadla.
" Ježiši. Ty mi chceš přivodit infarkt. Víckrát v noci nikam nechoď sama. Stačí, že jsem ztratila tvoji matku. Nemusím přijít i o tebe."
" Tátu nepočítáš?" Moji rodiče totiž zahynuli při autonehodě, když mi byli tři roky. V tu dobu jsem byla zrovna u tety, takže jsem naštěstí nebyla v autě. I kdybych byla a zázrakem přežila, určitě bych si nic nepamatovala. Mámu s tátou znám pouze z fotek. Naši společnou fotku mám schovanou pod polštářem. Jsou mi na ní dva roky. Zrovna sfoukávám svíčky z dortu. Všichni jsme tam šťastní. Alisha - moje teta - teď na mě hodně lpí. Nikdy se kvůli mně nevdala. Mnohokrát jsem jí ke svatbě přemlouvala, nemůže být přece celý život sama. Vždy mi pouze odvětila: " Nejsem sama. Mám tebe zlatíčko." Po čase jsem přestala řešit její vztahy. Co se má stát, stane se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | Web | 19. května 2007 v 19:22 | Reagovat

Do úterka se sem bohužel nedostanu, takže další část bude až v úterý.

2 vesper vesper | Web | 21. května 2007 v 19:47 | Reagovat

Tetička co umí zacházet se zbraní, to bych si taky nechala líbit.

3 Andreica Andreica | Web | 21. května 2007 v 21:10 | Reagovat

vesper: tak to jsme dvě =D

4 Antionette Antionette | Web | 26. července 2007 v 20:41 | Reagovat

dobrý,ta tetička se mi zamlouvá

5 pantherka pantherka | Web | 15. srpna 2007 v 16:24 | Reagovat

good

6 Andreica Andreica | Web | 1. září 2007 v 23:06 | Reagovat

Antoinette: Jo ta tetička je dobrá, píšu jí podle jedné z mých známých....

7 Lentilka Lentilka | Web | 29. prosince 2007 v 18:06 | Reagovat

Jéé to kouzlo jsi taky našla na netu nebo jsi si ho vymyslela? Je totiž povedený a tetička ještě lepší!:-)

8 Michelle_Sun Michelle_Sun | Web | 19. ledna 2008 v 15:06 | Reagovat

strieborné guľky a divná kniha??? to znie podozrivo...

9 Kristýna Kristýna | E-mail | 29. prosince 2008 v 20:17 | Reagovat

Michelle_Sun: přesně! Stříbrný kulky.. to bude něco s vlkodlakama.. XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama