1. kapitola - Vzývání sil / 4. část

24. května 2007 v 19:40 | andreica |  Den smrtí nekončí
Docela makačka zvedat jeden deštník za druhým. Můj soupeř už v půlce nemůže, mohutně oddechuje. Mě pohyb spíš energii dodává, než ji ubírá, mám jí totiž čím dál, tím víc. Vyhraji s přehledem. Přesně o pět bodů.
" Máš ladné pohyby." Už se zase snaží. Otočím své tělo, chci raději odejít a připravit zákusky. Něco mě však zadrží. Něco? Lépe řečeno někdo.
" Co se děje?" Jen tam stojí, držíce moji ruku. Tlak zesílí.
" Pusť." Nic se však nestane, pouze mi víc stiskne zápěstí.
" Do prkna, tak už mě konečně pusť." Vytrhnu se mu a vpálím mu pěstí. Zavrávorá, kdybych ho nechytla, snad by i upadl.
" Díky."

" Ty mi děkuješ za pěstí?"
" Ano. Omlouvám se ti. Nechtěl jsem tě vystrašit." Omluví se mi.
On se omlouvá mě? Holce, která mu před chvilkou dala pěstí? Zní to divně, ale je to tak. Pod okem se mu pomalu začíná rýsovat modřina. Opět se mám k odchodu. Tentokrát mě nezadrží. V klidu připravím dorty, zmrzlinu, kornouty. V osm hodin máme otvíračku. Nejhorší doba je odpoledne. Do cukrárny přicházejí studenti, trempové a hlavně důchodci. Někteří jsou milý. Jako třeba paní Trampová. Bydlí v domově důchodců. Tvrdí se, že dřív byla vyhlášená vědma. Sedí tu pravidelně od poledne do zavírací doby. Vždy si dá kávu a k tomu banánový dort. Za nekrátkou dobu se stala mojí nejoblíbenější zákaznicí. Když mám čas, tak za ní zajdu. Vypráví mi příběhy ze svého mládí. Většině příběhů nevěřím, třeba těm o magii. Rodina jí umřela, nemá nikoho. Možná ve mně vidí svou nenarozenou vnučku. Její dcera totiž zahynula při porodu a její vnučka s ní. Smutný život. I přesto se dokáže dál radovat. Obdivuji jí. Snad ve stáří budu stejná jako ona.
" Angelo obsluž prosím stůl číslo čtyři," požádá přes rameno můj spolupracovník.
Kývnu mu na souhlas. Stejně mě nevidí. Dojdu k čtyřce s profesionálním úsměvem. U stolu sedí moji nejneoblíbenější zákazníci - trampíci. Podle vzhledu usoudím, že jsou dlouho na cestě. Mají neumytý obličej i ruce, jeden je dokonce bos. Nejraději bych se otočila a šla pryč. Jenomže by mě taky potom mohla šéfka vyhodit.
" Hele vole, čum." Prohlásí jeden. Slušném kripling. . Teď se kouká celý stůl, jeden z nich obdivně hvízdne - tipuji toho bez bot.
" Budete si přát?" Profesionalita nade vše.
" Ano, tebe," pleskne mě přes zadek bezbotý.
" Zde máte menu, tak si vyberte z něj."
" Jseš tam taky napsaná?"
" Máte tedy vybráno?" Ignoruji otázku. S debilem nemá cenu se hádat.
" Čtyřikrát presso." Vyberou si konečně. Donesu jim kávu. Pokaždé když jdu kolem jejich stolu, tak si neodpustí vtipné poznámky. Tedy vtipné podle nich, mě se zdají vulgární. Připadám si jako na trhu s otroky. Na ně taky lidé ječeli, aby posoudili, který je lepší a nebo aby zastrašili případnou konkurenci. Naštěstí všichni zákazníci jsou jiní - slušně vychovaní. Když chtějí ti maníci platit, raději tam pošlu Davida. Jeden nikdy neví.
Přesně v pravé poledne přijde paní Trampová - přesná jako kostelní hodiny. Rovnou ji přinesu její obvyklé jídlo.
" Ahoj Isabellko," pozdraví. Dřív jsem se ji snažila přesvědčit, že se nejmenuji Isabella. Po čase jsem se raději vzdala. Nebudu jí brát na stará kolena potěšení, že mi tak smí říkat.
" Dobré odpoledne paní Trampová."
" Isabell neříkej mi tak, pro tebe jsem babička." Vím. Říkala mi to už mockrát, ale stejně si připadám trapně, když jí tak mám říkat..
" Dobrá. Já se za vámi ještě stavím." Mile se usměje. Do konce směny se už bohužel nestavím. Nevadí, zaskočím za ní zítra, v sobotu není takový nával.
Po směně na mě čeká celá parta. Lena Hilgenbrick, Jocelyn Torres ( její otec je Španěl), Alexandr Lion a nakonec John Pocket. . Základ party tvoříme my děvčata, která jsme se jako malé sešli ve školce a začaly se prát o kostičky. Honzu s Alexem jsme přibrali v první třídě.
" Se ti divím. Místo abys byla na koupáku a čvachtala se s námi ve vodě, tak se moříš tady až do pozdního večera." Neoriginálně mě přivítá John. Nic jiného jsem od něj ani nečekala, ke každé věci musí mít nějakou připomínku.
" Někdo na vás vydělávat musí zlatíčka."
" Kdo?" Dělá blbého Alex.
" Vtipnej jako vždy. Chtěla jsem vás pozvat na pizzu, ale vnucovat se nebudu," zvednu ruce v obranném gestu. Vím, co na ně platí. Hned se u mě nakupí a přemlouvají.
" Ty jsi přece nás miláček."
" Nenechala bys nás umřít hlady."
" Vždyť víš, jak moc tě milujeme."
" Tak pojďte vy vydřiduši. Máte to u mě schovaný."
Dojdeme do pizzérky, v které jsem už předem zamluvila stůl. Usadíme se, objednáme si. Rozhodně moc nešetří. Proč taky, když platím já? Vedle nás sedí zase ten líbající pár z cukrárny. Co pak jim nestačilo, že jsem se tam na ně musela koukat? Musejí být i tady? Z druhé strany sedí odbarvená bloncka. Už od pohledu je na ní vidět, jak moc si o sobě myslí. Sama nás o tom přesvědčí, přijde totiž až k našemu stolku.
" Zdravím." Hodím po ní opovržený pohled. Ta si ho však ani nevšimne, protože má oči pouze pro Johna. Vezme ho za ruku, kam mu napíše číslo - určitě její.
" Zavolej mi," ještě než odejde, tak mu dá pusu na čelo. Ten jenom čumí, ano přímo čumí, s otevřenou pusou.
" Haló, haló, tady země. Jste na příjmu?" zamávám mu rukou před očima.
" Vážně přišla za mnou?" diví se.
" Přišla." Začínáme být pomalu vysmátí.
" Lidi? Jak si ji mám uložit to phoneu?"
" Třeba DĚVKA," navrhne Lena.
" Jenomže já nevím, jestli mi půjde napsat háček nad D."
" Skvělý Johne, fakt skvělý. Na to si musím uvolnit obě ruce, abych udělal tohle." K našemu překvapení mu…..zatleská. Tohle je už na nás moc. Smíchy se div neválíme pod stolem. Číšník k nám přijde s tím, jestli náhodu nepotřebujeme s něčím pomoct. S díky odmítneme.
" Hele kluci, nevěřili by jste, co jsme včera dělali?" začne Lena. Nenápadně nakopnu nohu, o které si myslím, že je její.
" Vytrhávali si obočí?" Kdo jiný než Alex by mohl říct takovou blbost?
" Vedle. Vzývali jsme síly."
" A vyzvali jste nějakou?" zeptá se upřímně John.
" Já jsem bohužel žádnou nedostala. A co vy holky?"
" Já taky ne."
" Zaplatím." Odvedu raději řeč, nechci se bavit na tohle téma. Nikoho tím sice neoblafnu, ale naštěstí to nekomentují.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | Web | 24. května 2007 v 20:36 | Reagovat

Tak tohle je poslední část první kapitoly. Doufám, že se vám líbila. Sice nebyla moc záživná, ale další je dost napínavá.

2 alfik alfik | Web | 27. května 2007 v 14:43 | Reagovat

tak ji sem honem šupni. Hodně mě zajímá, jak to bude pokračovat ... :-)

tak šup, šup, jak říká Vendulka z ordinace :-D

3 Antionette Antionette | Web | 26. července 2007 v 21:14 | Reagovat

zajímavé..........

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama