2. kapitola - Sen a věštba / 1. část

27. května 2007 v 15:30 | Andreica |  Den smrtí nekončí
Nikdy se mi sny nezdály. Dobře možná zdály, ale nepamatuji si je. Proto mě překvapí, kde teď stojím. Jasně si pamatuji, jak jsem před necelými čtyřmi minutami lehla do postele celá zmátožená. Tím pádem musím být ve snu. Blbost! V nich člověk nedokáže racionálně myslet. Dělá věci, které by v normálním životě neuděl - lítá, skáče z letadla bez padáku atd. Já tu stojím a normálně myslím. Je blbost, aby tohle byl sen. V té mýlce mě ujistí až kluk, který mnou projde. Byla jsem tak moc zamyšlená sama do sebe, že jsem si ani nevšimla, kde a s kým stojím.
" Dave? Nezapomeň na zítřek." Otočím se po hlase, připadá mi známý. O zeď se opírá kluk v mém věku, možná o dva roky starší. Jasně v něm poznávám Franka, Davidova kamaráda z jeho party. Tím pádem ani on nemůže být daleko. Pravda. Stojí přesně za mnou, to on prošel z krs mé tělo.
" Neboj Franku. Ne tvůj mejdan se zapomenout nedá. Nějakou takovou věc jako je tahle, si přece nesmím nechat ujít. Smím s sebou někoho vzít?"

" Že nad tím vůbec váháš. Nesmíš. Přímo musíš! Který pak roštěnky přivedeš pro tentokrát?"
" Přemýšlel jsem o Angele, když nepřijala dnešní pozvání na disku, tak musí další přijmout."
" Angela, Angela……..Jo tahle Angela," zavyje, když se mu v té jeho vypatlané palici rozsvítí. " Ta tvoje spolupracovnice. Ta co o tebe nejeví nejmenší zájem. Se ti divím brácho. Tobě nestačí jedno odmítnutí? Musíš pořád dolejzat?"
" Hmmm," pokrčí rameny. " Tak já jdu. Zítra se uvidíme. Zdarec."
" Tě péro," rozloučí se.
Tohle je fakt debilní sen. Nejen že se z něho nemůžu vzbudit a zdá se mi o Davidovi, já ho musím i následovat. Jako bych k němu byla připoutaná neviditelným provazem. Nemůžu se tomu vzpouzet.
Přepadne mě divný pocit. Je tu něco, co by tu být nemělo. Porozhlédnu se ve svém okolí. Nespatřím nic divné. Pouze na rohu míjíme zrzku, která tam opřená o zeď kouří. Dave se na ní se zalíbením podívá. Takže zrzky jo? Myslela jsem, že je na blondýnky. Hold chyba lávky. Prohlédnu si jí. Na dnešní dobu je divně oblečená a kouří taky jako z filmu pro pamětníky. Má na sobě šaty stylu hippies, ale ty už se dávno nenosí. Mohlo by jí být stěží 17 a už si tu hraje na dospěláka. Zkoušela jsem kouřit jednou, ale poté, co jsem se z toho málem pozvracela, jsem toho raději nechala.
" Čau kočko." Osloví jí. No jestli si myslí, že ji tímhle sbalí, tak je na omylu.
" Nazdar kocourku," oplatí mu pozdrav k mému překvapení.
" Co pak tu děláš takhle sama? Nebojíš se?" pokračují dál v rozhovoru. Dívka se pouze ušklíbne, jako by věděla víc než on.
" Kdepak já se nebojím. Nemám ani čeho."
" I když se nebojíš, mohl bych tě doprovodit domů?" Ale? Pán si nám hraje na gentlemana. Doufám, že s ním nepůjde. Nechce se mi je poslouchat.
" Proč ne? Nikdy nevím, kdy se mi budeš hodit," šibalsky mrkne.
" Neboj, kdyby tě někdo napadl, ochráním tě." vytahuje se. Stejně to dělá jenom proto, aby potom mohl machrovat před kluky, jakou sbalil roštěnku. Třeba jí vezme na zítřejší mejdan místo mě. V takové štěstí snad ani nemůžu doufat. Konečně by přestal prudit. I když tuhle bych si k němu nepředstavovala.
" Tak o tom pochybuji." procedí z krs zuby, ale na něj se mile usměje. Začíná se mi tahle situace čím dál, tím míň líbit. Tahle holka je divná už od pohledu, nic proti hippies, je na ní něco děsivého. Jenom nemůžu přijít na věc, kterou to je.
" Kam to vůbec jdem Jess." Tak se mu totiž představila. K ní se to jméno skvěle hodí. Je úplně stejně protivný jako ona sama.
" Nevím, jen tak se cournout, mě se totiž ještě nechce domů. Tobě snad ano?"
" Ne nechce." zjevně nad odpovědí ani nepřemýšlel, protože ji vypálil hned, jakmile zavřela klapačku. Jess se na něj svůdně usměje. Najednou se jí zvrtne noha v těch jejích botách na jehlovém podpatku. Jakoby se ho chytí, aby náhodou nespadla na pusinku.
" Jé promiň, jsem vážně nemehlo."
" V pořádku. Vidíš, říkal jsem ti, že mě budeš potřebovat." Ježiš, ten je tak tupej. Určitě zakopla schválně. Tohle je starej balící trik. Musím se přiznat, taky jsem ho používala. Holka jde, jako by náhodou zakopne a chytne se kluka, kterého pak nehodlá pustit. Světe div se, ono to fakt na ně působí. Cítí se potom jako ochranitelé - tupci.
" Máš pravdu. Vážně tě budu potřebovat, ale teď ne, zatím nemám tak velkej hlad," podívá se na něj a mlsně si olízne rty. Je snad úchylná? A co to mělo znamenat s tou večeří? Nějak mi tu unikají fakta.
" Ty máš hlad? Proč jsi nic neřekla? Někam bych tě vzal, jenomže tady v té čtvrti, žádný slušný podnik není." Jak tak koukám, nejsem jediná, komu tady něco nedochází.
" Zatím vážně hlad nemám, ale brzy ho dostanu."
" Až to bude, tak řekni, někam zajdem a já ti koupím jídlo."
" Já si taky myslím. Jídlo ale nekoupíš, nýbrž za něj zaplatíš." Co k sakru mele? Jakej je rozdíl mezi koupit a zaplatit? Davidovi asi taky nedochází smysl téhle věty, tak se jenom usměje. Teď už bych se nejraději probudila. Jenomže pořád nemůžu, ať se snažím, jak se snažím.
" Začínám mít hlad, tak do jaké temné uličky zajdeme, abych se mohlo v klidu najíst?" No konečně, se něco bude dít. Lepší je sledovat jak jí třeba kuře, než se dívat, jak jen tak jdou ruku v ruce.
" Já nevím, do jaké ho podniku by jsi chtěla jít?"
" Tady za rohem je jeden dobrý, odstrčený. Nikdo o něm neví, takže nás nebudou nějací nevítaní hosté rušit." Ukáže kamsi daleko za roh.
" Dobře, tak jdeme, ať mi tu neumřeš hlady." sám se vlastnímu vtipu zasměje.
" Já nebudu ten, kdo dneska umře." zasměje se na něj. Já se zarazím, protože mi pomalu začínají docházet určité souvislosti, ale jemu ne. Jde klidně za ní až za ten roh. Ráda bych mu pomohla, ale nevím vůbec jak. Jsem strašně bezmocná.
" Tak kde je ten podnik?" zastaví se a rozhlíží se kolem sebe. Je logické, že ten podnik nemůže vidět, když tou večeří je on.
" Je přímo přede mnou," kouká na něj. Ten se naivně otočí. Jasně, že nic nemůže vidět. Tak se na ni jenom podívá a čeká, co se bude dít dál.
Jess si ho k sobě přitáhne. Začne ho líbat, nejdřív něžně, pak však zdivočí. Jezdí mu rty od úst po celém obličeji, zase zpět. V tu chvíli uvažuji, jestli jsem se v ní přece jenom nespletla, třeba s ním chtěla být vážně jenom sama. No po chvilce se přesvědčím, že můj první odhad nebyl nesprávný. Sjede mu totiž ke krku. Ze začátku pouze saje, jako by mu chtěla udělat cucflek. Pak ale pořádně otevře pusu a zakousne se. David se jí chce vytrhnout, ale ona je silnější. Brání se, kope ji, snaží se unitknout, ale ona pořád jenom pije, pije a pije. Po chvilce se jí přestane bránit, ochable ji visí v náručí. Divím se, že nekřičím, jsem totiž v pořádném šoku. Byla bych nejradši, kdyby mě mohla vidět, abych ji něco udělala. Zabila ho, ona ho zabila. Zadívá se mým směrem. Kouká přímo na mě. Otočím se, ale nikoho nevidím. Přece není možné, aby mě viděla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | Web | 27. května 2007 v 17:47 | Reagovat

Tak už tu máte druhou kapitolku. Doufám, že se vám první kapitola zatím líbila a děj nebyl nějak zmatený a těžký na pochopení.

2 vesper vesper | Web | 27. května 2007 v 20:43 | Reagovat

Sice se zatím nic nestalo, ale je to přeci zatím pouze začátek. Stejně mě zajímá, co se všechno dál stane a hlavně co všechno se vyklube z Davida.

3 Rochelle Rochelle | Web | 3. června 2007 v 19:23 | Reagovat

ježíš! ty si detailista! ale v dobrým. mě se z toho dělá až špatně.... x-D

4 Andreica Andreica | Web | 4. června 2007 v 18:37 | Reagovat

Rochele: z čeho se ti dělá špatně =D.

5 Antionette Antionette | Web | 26. července 2007 v 21:24 | Reagovat

takový pěkný sen XD

6 Andreica Andreica | Web | 1. září 2007 v 23:07 | Reagovat

Antionette: Taky bych chtěla, aby se mi nějaký takový zdál:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama