2. kapitola - Sen a věštba / 2. část

29. května 2007 v 19:02 | Andreica |  Den smrtí nekončí
Jess si ho k sobě přitáhne. Začne ho líbat, nejdřív něžně, pak však zdivočí. Jezdí mu rty od úst po celém obličeji, zase zpět. V tu chvíli uvažuji, jestli jsem se v ní přece jenom nespletla, třeba s ním chtěla být vážně jenom sama. No po chvilce se přesvědčím, že můj první odhad nebyl nesprávný. Sjede mu totiž ke krku. Ze začátku pouze saje, jako by mu chtěla udělat cucflek. Pak ale pořádně otevře pusu a zakousne se. David se jí chce vytrhnout, ale ona je silnější. Brání se, kope ji, snaží se uniknout, ale ona pořád jenom pije, pije a pije. Po chvilce se jí přestane bránit, ochable ji visí v náručí. Divím se, že nekřičím, jsem totiž v pořádném šoku. Byla bych nejradši, kdyby mě mohla vidět, abych ji něco udělala. Zabila ho, ona ho zabila. Zadívá se mým směrem. Kouká přímo na mě. Otočím se, ale nikoho nevidím. Přece není možné, aby mě viděla.
" Co tu k sakru děláš?" vyjede.
" Já?" ukážu na sebe prstem.
" Jo přesně ty. Tak co tu pohledáváš? Co všechno jsi viděla?" Kruci! Ona mě fakt vidí. Doufám, že se mě nemůže dotknout, protože jestli jo, tak bych neměla šanci. No ale je to přece můj sen, tak mi ublížit nemůže. Určitě ne. Snažím se o tom přesvědčit své vyděšená já, ale moc dobře mi to nejde. Když mě ale může vidět teď, jak to že mě neviděla před tím? Byla jsem tam celou dobu s nima. Nijak jsem se neschovávala. Neměla jsem k tomu ani důvod. Tak tímhle si moc nepomůžu, nemůžu tu jen tak stát.

" Jen tak se procházím." hlas mi selže někde uprostřed věty, takže moc věrohodnou odpověď nevidám.
" Tyhle báchorky vykládej babičkám v důchodu." odfrkne si.
" Nikdo tě nenutí, aby jsi mi věřila." usměji se na ní a chci odejít.
" Kam si myslíš že jdeš, ty….ty….puttana!" zařve. Dojde ke mně. Napřáhne se. Její ruka nemine cíl. Dostanu přímý zásah pěstí do tváře, divže mi nevyhodí hubu z pantu.
No tak Angelo, přemýšlej přece. Ona mě vlastně vidí jenom proto, že jsem si přála, abych byla viditelná a mohla jí co nejvíce ublížit. Tak co kdybych zkusila opak?
" Nejradši bych byla, kdyby mě zase neviděla," pomyslím si.
" Kde jsi? Mě se neschováš!" zařve mi přímo do obličeje. Skvělý! Funguje to! Docela se mi ulevilo. Teď jenom zjistit, jak se z toho snu probudit.
Celá splavená se vzbudím. Kde jsem? A kde je Jessika s Davidem? Vidím pouze svůj pokojík, víc naštěstí nic. Uff. Jen se mi zdáli. Ale všechno bylo tak ……… tak reálné. Otočím se na budík, jsou tři po půlnoci. Zbývá mi už jen pár hodin do vstávání. Chvíli se převaluji z boku na bok, než si uvědomím krutou pravdu - dnes už rozhodně neusnu. Celá noční příhoda mě moc sebrala. Potichu se vyplížím do koupelny. Raději ani nerozsvítím ze dvou důvodů. Oba souvisejí s obyvateli této menší vilky. Teta by se divila a Zabiják, by bláznil radostí, že si má s kým hrát.
Do mého odchodu sedím v kuchyni, pijíce pořád jedno a to samé kafe, které je díky postupujícím rafičkám už ledové. Nějak si tuhle skutečnost ani neuvědomuji. Stejně jsem z něj vypila jenom tři doušky. Snídani se do sebe raději nesnažím dostat. Nechtěla bych jít takhle po ránu krmit rybičky v záchodě ( několik jsem jich tam vážně spláchla). Pořád se totiž musím přesvědčovat, že dnešní noční zážitek byl jenom sen. Svoji naději upínám k práci. Uvidíme jestli se mi to jenom zdálo nebo ne. Radši bych byla kdyby ano. Konečně je čas odejít. Déle bych tu už nevydržela. Cítila jsem strašný tlak na plicích, skoro jsem ani nemohla dýchat. Běžím ke dveřím, které poplašeně otevřu a s uvolněním vzdechuji čerstvý vzduch.Nervózní začnu být až před cukrárnou. Snad tam David bude. Vždy na mě čeká, abychom si spolu ještě chvíli pokecali, než půjdeme dovnitř. Toužebně se podívám na naše místo. Nestojí tam! Přepadne mě strach. Strach z toho co vidím. Tedy spíš nevidím. Není možné, aby byl mrtvý. Zkroušená se zhroutím na zem. Nedostává se mi kyslíku. Cítím jak mě pomalu opouštějí síly a pak…...
" Není s ní něco? Proč ten čpavek nezabírá?" doléhají ke mně hlasy z moc velké dálky, abych jim mohla přisuzovat větší význam.
" Netuším. Čpavek zabírá na všechny. Teď už máme jenom jedinou možnost."
" Jakou?"
" Profackovat jí. Tohle by mělo zabrat. Sice se první fackuje a pak se dává čpavek, ale nevadí."
Ještě než stihnou provést svůj plán, vystřelí moje ruka vzhůru. Slyším zaskučení.
" Mě nikdo fackovat nebude. Tohle si zapamatuj," zařvu neznámému muži do obličeje. Podle uniformy ho tipuji na zdravotníka. Kruci! Dala jsem facku lékaři. Opodál stojí…….to není možné…..David a chlámá se na celý pokoj. Takže žije. Všechno byl pouze výmysl mé mysli. Kdyby tu někdo měl dokonalý sluch, tak by slyšel, jak mi spadl šutr ze srdce.
" Ty žiješ?" zeptám se ho. Já vím. Stupidní otázka, když ho tu vidím na vlastní oči.
" Já?" ukáže na sebe prstem. Kývnu. " Žiju. Neměl bych?"
" Ne neměl. Totiž…..jsem ráda, že tě vidím, ani nevíš jak moc." Spontánně vyskočím na nohy, které mě tak, tak unesou a obejmu ho. Je překvapený, ale rychle se srovná. Pevně mě uchopí do náruče a začne hladit po vlasech. Než si uvědomím, co vlastně dělám, už se sklání, aby mě mohl políbit. Odstrčím ho od sebe, omluvně se na něj usměji. Sice je vyvedený z míry, avšak vezme odmítnutí sportovně. Zjevně už si zvyknul.
" Můžeš mi vysvětlit, jak se všechno semlelo?" Zeptám se ho, když vyjdeme z nemocnice.
" Ráno jsem nějakým nedopatřením zaspal. Utíkal jsem na naše místo, jak nejrychleji jsem mohl. Pak jsem tě uviděl ležel na zemi. Přiběhl jsem k tobě. Nejevila jsi nejmenší známky života. Bál jsem se o tebe, a tak jsem raději zavolal sanitku. O medicíně nic netuším, takže jsem ti nemohl změřit ani tep. Auto přijelo za necelých pět minut. Dovezli tě sem. Potom se tě snažili vzkřísit. Nic nezabíralo, ani čpavek ne. Chtěli přikročit k tvrdšímu řešení, tedy k fackám, ale ty jsi jim překazila. Mimochodem to pěstí bylo ukázkové. Kde se to v tobě vůbec vzalo?"
" Sama nevím. Prostě jsem jenom slyšela o té facce a tak jsem mu ji vrazila dřív, než ji on stihnul vrazit mě."
" Ale jak jsi se dokázala vzbudit sama od sebe?" Na tohle už neumím odpovědět, pouze pokrčím rameny.
" Ty Dave? Jak vůbec šéfka vzala naši nepřítomnost?"
" Nijak, nevolala jsem jí," odpoví ledabyle.
" Cože co?" vytřeštím udivením oči.
" Prostě jsem jí nevolal, měl jsem jiné věci na starost."
" Jsem ti vděčná, ale my jsme stejně mrtvý."
S provinilým výrazem před ní stojím, mysl mého zachránce se však toulá někde po horách. Spílá nám tu už dobrou půlhodinu, nebrajíce ohled na zákazníky.
" Jak jste si jenom něco takového mohli dovolit?" Tohle je pořád stejná otázka, akorát zformulovaná jinak do věty.
" Omdlela jsem a tedy pan Brontman," tak se totiž jmenuje. V práci si máme zásadně říkat pouze příjmením. " byl tak laskavý a odvezl mě do nemocnice. Neměl čas vám oznámit, co se stalo."
" I kdybys zemřela, tak on mám povinnost se mi ohlásit. Máte štěstí, že nemám náhradu, jinak by jste s okamžitou platností letěli." O tuhle práci v žádném případě nesmím přijít.
" Jděte a dnes na ani jednoho z vás nechci slyšet žádnou stížnost." S úlevou vypadnu z kanceláře. Raději se hned pustí do práce. Už takhle jsme udělali menší divadlo.
" Ty jsi mi nějaká čilá Isabellko," zahlaholí babi.
" Dneska jsem měla špatný den, tak se musím otáčet, až nevím, kde mi ruce stojí."
" Tak, tak. Je to moc nepřeháněj, ať zase neomdlíš."
" Odkud tohle víte babi?" Podivím se nad stařenčinou znalostí.
" Mám svoje zdroje. Mohla bych ti je ukázat, kdybys chtěla." Od přírody jsem zvědavý tvor, nemohu odolat, chci znát všechna tajemství.
" Mohla bys se dneska stavit?"
" Dnes bohužel ne. Dlouho sloužím," pohasnou jí oči." Ale zítra je neděle, tak mám volný celý den. Mohla bych se tedy zítra ukázat? Samozřejmě donesu banánový zákusek," šibalsky mrknu.
" Už se těším Isabellko. A raději pokračuj, jinak se tvá nadřízená zblázní vzteky." Kývne hlavou přes rameno. Vážně tam stojí a vztekle poklepává nohou. Omluvně se usměji. Zrovinka když umývám špinavé nádobí, překvapí mě Dave otázkou.
" Ty Ang?" začne nejistě.
" Já teď nemám čas, nemůže to počkat?"
" Může, ale já nechci. Pomůžu ti s tím, stejně na placu moc lidí nemám, aspoň to budeš mít rychleji hotové." A vážně si vezme utěrku.
" Co potřebuješ?"
" Musím vždy něco potřebovat?" zahraje si na neviňátko. Známe…
" Jen se neupejpej."
" Nešla bys se mnou dneska na disku?" Talíř, který jsem právě držela v ruce, dopadne s tříštivým zvukem na zem. Kdyby mě David nechytil, snad se zhroutím za ním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LeOnKa LeOnKa | 29. května 2007 v 21:27 | Reagovat

Adynko moje....je to úžasný..seš fakt šikulka a už se zase těším na pokračování:o):o*

2 LeOnKa LeOnKa | 29. května 2007 v 21:28 | Reagovat

*Andynko-:o)plomiň

3 Andreica Andreica | Web | 29. května 2007 v 21:31 | Reagovat

LeOnKa: díky moc zlatí.......pokráčko bude až v pátek, protože zatím nemám další část, takže se omlouvám....

4 vesper vesper | Web | 30. května 2007 v 13:51 | Reagovat

Super, teším se na pátek, to bude můj nejoblíbenější den v týdnu, protože přibyde kapitola a my se ve škole neučíme. :-) A taky mě zajímá, jak dopadne Angelina návštěva u staré paní.

5 Andreica Andreica | Web | 30. května 2007 v 16:22 | Reagovat

vesper: Tedy vy se máte. Takhle bych se chtěla taky mít, akorád nám nic neodpadne, protože máte suplovaný i blbý počítače =(

6 vesper vesper | Web | 30. května 2007 v 18:03 | Reagovat

Chudáku, my máme pouze kus chemie, protože někdo bude číst referát a pak naše třída pořádá den dětí pro dětí ze školky ( grr, moc se mi do toho teda nechce, protože každej někam jde a my musíme dělat tohle :-( ).

7 Andreica Andreica | Web | 30. května 2007 v 18:39 | Reagovat

vesper: mno jo, on bude vlastně den dětí. Tak to je fakt na nic. Aspoň ten blbý tělocvik by nám mohli zrušit, když máme ten svátek =D

8 vesper vesper | Web | 30. května 2007 v 19:14 | Reagovat

Spřátelíš? Když tak se prosím koukni na můj blog. :-)

9 Andreica Andreica | Web | 30. května 2007 v 21:19 | Reagovat

vesper: jo ráda =)

10 Antionette Antionette | Web | 26. července 2007 v 21:37 | Reagovat

ú to začíná být fakt zajímavé...........

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama