Věčný život - 3. část

13. května 2007 v 18:12 |  Věčný život
Před týdnem
" Máš na dnešní noc plány?" Ležela jsem mu na klíně. Před chvilkou jsme dokoukali film Tristan a Isolda. Moc krásný příběh osudové lásky. Když na konci Tristan umírá a Isolda nad ním pláče, nevydržela jsem a proti mé vůli se mi z koutka očí spustily slzy. Amadeo mi jednu po druhé slíbal. Osudová láska je sice pěkná, ale končí tragicky. Snad naše tak nedopadne.
" Pokud se ještě nechceš koukat na nějaký film, tak by jsem ti rád představil svého přítele." Seznámit se s dalším upírem a ke všemu jeho přítelem? Proč ne? Nejsem proti.
" Dobrá nejsem proti. Ví o mě?"
" Neboj se. Řekl jsem mu o tobě všechno."
" Všechno? O to o mojí rodině?"
" Ne, neřekl. Tvoje soukromá věc zůstává pořád schovaná u mě. Nikomu ji bez tvého souhlasu nevyzradím." Skloní se. Vím co bude následovat. Zatím jsem si na ten pocit nezvykla. Musím být velmi opatrná, abych se nezranila o jeho zuby. Ani nechci domyslet, co by to mělo za následek.

" Jak je ten tvůj přítel starý?"
" Myslíš starý po upírsku nebo po lidsku?"
" Obojí."
" Zemřel když mu bylo 25 let, což není takový rozdíl, já zemřel ve 20."
" A v upírských letech mu je kolik? Taky 98 jako tobě??" Nedávno jsme se totiž bavili o jeho věku. Překvapilo mě, jak už je starý. Vím, upíři nestárnou, ale stejně mě to překvapilo. Chodím s 98 letým dědečkem.
" Moc vtipná."
" Tak se mi nehrabej v mysli a budeš ušetřen vtipných poznámek." Doporučím mu. Stejně si mou radu nevezme k srdci. Tedy vlastně nebude ji brát vážně. Pořád se mi v mojí hlavě bude šťourat jako červ jablku.
" Takže teď jsem červ?" On s tím nepřestane!
" Nepřestanu."
" Tak se v ní šťourej, když se ti to líbí. Já budu mlčet." Vždy mě rozzuří odpovídání na myšlenky. Může tu člověk mít vůbec nějaké soukromí??
" Promiň. Pokusím se nebýt červ, ale dědečka už asi nezměním." Mrkne. Moc dobře ví, čím mě rozesměje.
" Vyhrál jsi. Odpovíš mi už na otázku?"
" Jaká vlastně byla?"
" Kolik je tvému kamarádovi v upírských letech?"
" Moc."
" Koho by to napadlo?" Ironie je pěkná věc.
" Tebe určitě ne, když se ptáš." Nafouknu se.
" O.K! Je mu 634 let. Spokojená?" Překvapením zapomenu zavřít pusu. Tolik?? Tak to by mi fakt nenapadlo. Tohle je teprve dědeček.
Za hodinu přešlapuji před šatníkem. Co si jenom mám vzít na sebe? Jak se zalíbit 634 roků starému upírovi? Rozhodnu se pro bílé tričko a džíny. Ležární oblečení a hlavně nikoho neurazí.
" Mimochodem jmenuje se Francessko, je z Francie, takže ho pozdrav francouzsky." Ajaj. Já věděla, že bude nějaký zádrhel, ale tak pozdrav snad ještě zvládnu.
Stojíme před menší vilou v lese. Kdyby se mnou nebyl Amadeo, asi by jsem se ztratila.
" Připravená?" Nečeká ne mojí odpověď a už tiskne zvonek.
" Proč vůbec zvoníme? Nestačilo by rovnou vejít a zavolat jeho jméno?"
" Stačilo, ale jsme přece slušně vychovaní." Chytne mě za ruku, protože se dveře otevřou.
" Salut Francessko," pozdraví ho.
" Ohé Amadeo." Obejmou se. Stojím tam a koukám na ně. Konečně se odtrhnou a přichází řada na mě. Tak do toho.
" Bon journeé." Přeci si ještě něco pamatuji.
Stiskne mi ruku kterou mu podávám. Po jeho dotyku mám pocit, jako by jsem ho někde viděla, ale nemůžu si vzpomenout kde. Jeho stisk mi nahání hrůzu a hlásek našeptává: ,, Uteč, uteč jinak špatně skončíš!". Nikdy jsem na něj nedala a nedám ani teď. Jaká chyba, ale v tu chvíli jsem bohužel nic nevěděla.
" Ty musíš být Jessika. Jsi krásnější než mi můj přítel říkal." Zčervenám. " Ale červenáš se přesně tak, jak mi vyprávěl." Ježiši jak trapné. On s ním o mě mluvil.
Uvede nás do místnosti, kterou pokládám za uvítací salonek s jídelnou, kde se usadíme do křesla. Pro mě je tam připravené občerstvení. Radši se ho nedotknu, pořád mám ten divný pocit. Dneska v noci se něco stane a někdo toho bude zatraceně litovat.
Zatím co si povídají, já jim sem tam odpovím, přemýšlím. Snažím se vzpomenout, kde jsem ho jenom viděla. Opřu se zády o křeslo a zavřu oči. Pod nimi vidím znovu scénu úmrtí mých rodičů. Je to moc zrychlené, ale když se koukám do okna, abych viděla vraha mých rodičů, všechno se rázem zastaví. S výkřikem se probudím.
" Jess? Jess? Co se děje? No tak Amore." Sklání se nade mnou jediný upír, kterému se v téhle místnosti dá věřit. Ale co když je do toho všeho zapletený taky? Ne, tomu nevěřím. Miluje mě. Takže ho Francessko zradil nebo jak to vlastně bylo? Jsem zmatená. Pane Bože pomoz mi a stůj dnešní noc při mně a mé lásce.
" Všechno v pořádku. Jenom zlý sen," mám úplně klidný hlas.
" Ne není. Znám tě. Francessko mohl by jsi nás nechat na chvilku o samotě?" požádá ho držíce mě v náručí.
" Samozřejmě, až mě budete potřebovat, stačí zavolat a hned jsem tu." Pfff jaká ochota. Odejde a pevně za sebou zavře dveře na kliku.
" Strašně se klepeš. Co se stalo?" Pozorně se rozhlédnu. Nevidím nic podezřelého. Můžu mu v klidu všechno říct. Snad mi uvěří. Snad…..
" Pamatuješ na den, kdy jsem ti vyprávěla o smrti mých rodičů?" Kývne.
" Dnes jsem tu asi nedopatřením usnula a zdál se mi sen. Sen o jejich smrti. Všechno bylo moc zrychlené, najednou se obraz zastavil na tváři jejich vraha. Amadeo já vím, kdo zabil mé rodiče. Udělal to Francessko."
" Byl to jen sen Amore. Tomu upírovi jsi jenom dala určitou podobu, protože znáš jenom mě a jeho. Francesska znám. Ten by nikdy nic takového neudělal."
" Věděla jsem, že mi neuvěříš. Ale já vím co říkám. Nejsem blázen. On zabil moje rodiče a já teď zabiji jeho." Vím, co jsem viděla. Viděla jsem majitele tohoto domu, jak vraždí moji rodinu. Proč mi jenom nevěří. On je jeho přítel, ale já jsem jeho holka. Má stát při mně a ne při vrahovi. Ne, ne, NE! Neměla jsem sem vůbec chodit, nikdy jsem neměla přistoupit na nabídku.
" Chtěl by jsem ti věřit Amore. Ale jeho znám 12 let a vím jaký je."
" Dvanáct let? Určitě jste se seznámili v sobotu 23. května. Nemám pravdu?"
" Máš. Jak to můžeš vědět? Nikdy jsme spolu o něm nemluvili až dneska."
" Ten den zemřeli mí rodiče," přesně si pamatuji datum i hodinu.
" Ježíši Kriste! Amore. Máš pravdu. Když jsem ho potkal, říkal, že přišel zrovna z lovu. Nikdy mě nenapadlo…." Zhroutí se. Proč se hroutí on? Já by jsem se měla hroutit, ne on.Mám strašlivou žízeň, potřebuji se něčeho napít. Naliji si čaj, který leží na stole. Vypiji ho celý na jeden zátah. Možná by jsem si nalila ještě jeden šálek, kdyby se najednou neotevřeli dveře.
" Konečně ti to došlo maličká." Stojí ve dveřích a mile se usmívá.
" Co mi mělo dojít?" Proč jsem najednou tak malátná a proč se mi chce spát?
" Že já jsem zabil tvé milované rodiče. Prosili o svůj život…." Sevřu Amadeovi ruku. Stiskne mi ji. Ani ten stisk necítím. Jsem příliš vyčerpaná. Snad nedal něco do pití. Pokusím se vyslovit jméno, nejmilovanější osoby na světě, ale nemůžu mluvit.
" Pak když jsem tě všude hledal, ale marně. Šel jsem zpátky sem domů. Cestou jsem potkal Amadea. Věděl jsem, že se jednou budete milovat, jakmile jsem se ho dotkl. Stejně jako on může číst myšlenky, já mám dar předvídání budoucnosti. Proto se mi v hlavě zrodil plán. Řekl jsem si: " Jednou se mi bude moc hodit, využiji jeho dobroty a důvěřivosti a pak dostanu i tebe. Jak vidíš, moje prozřetelnost se vyplatila. Jste tady oba dva. Svého přítele, teď již bývalého zabiji a z tebe udělám svou družku."
" NE. To nedopustím." Žene se na něj.
" A co chceš dělat? Bojovat se mnou? To nezvládneš. Jsem o hodně starší než ty, mám více zkušeností. Jdeš si na jistou smrt."
" Radši zemřu, než tě vidět po jejím boku." Chci ho zadržet, ale vysmekne se mi. Sleduji předem prohraný zápas. Nikdy nemůže porazit upíra, který je starší o půl století. Pane Bože, pomoz mu prosím, ať mi tu nezemře. V tu chvíli začne působit opium, které bylo v pití a já se propadám do říše snů. Souboj chvilku ještě slyším, pak zanikne společně s temnotou, která mě obklopí.
Když se vzbudím, nic si nepamatuji. Kdo jsem? Co dělám v posteli s nebesy? Co se stalo? Do pokoje vejde muž s ostře řezanými rysy, černými vlasy a zelenýma očima. Kdo to může být?
" Vzpomínáš si na mě Jessiko?" Jessiko? Tak se jmenuji? Ne, na nic si nevzpomínám, ale vím, že by jsem měla. Zavrtím hlavou na nesouhlas.
" Však ty si vzpomeneš." Dotkne se mojí ruky. Ten odpálí signál do mého mozku. Vrací se mi paměť- vidím Amadea jak mě líbá na parketu, to byl náš první polibek…..pak zápasí s ním a zbytek si nepamatuji, musela jsem usnout. Vyletím do sedu. Auu bolí mě krk. Sáhnu si na něj. Strhnu obvaz a nahmatám dvě malé ranky po kousnutí.
" Ty jeden kreténe. Proměnil jsi mě. Co jsi uděl s Amadeem? Napřáhnu ruku. Strašně ráda by jsem ho zabila, ale nemám sílu.
" Mrtvý. Zabil jsem ho. A ty teď budeš mou družkou." Se asi zbláznil. Proměna mě sice na chvilku zbavila vzpomínek, ale nezatemnila mi mozek. Nikdy nebudu jeho družka. Patřím Amadeovi do konce života, teď už vlastně na věčnost. Nevěřím mu. Kdyby zemřel, zemřela by i část mě a já jsem pořád pohromadě.
" Kecáš. Řekni pravdu jinak tě zabiju," planě vyhrožuji.
" Nezabiješ. Jsi čerstvě proměněná, nemáš dost síly. Ale abys neřekla, že jsem bezcitný, tak ti nechám čas na přípravu. Přesně za týden se sejdem na místním hřbitově. Budu se těšit." S těmi slovy odejde a nechá mě samotnou v pokoji. Když se po něm pořádně podívám, zjistím, že jsem ve svém domově z dětství.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama