3. kapitola - První seznámení / 3. část

14. června 2007 v 17:26 | Andreica |  Den smrtí nekončí
" Schopnosti!" Zazní mi v hlavě hlas. Nemám dost síly. Nevím, jestli se dokážu proměnit, ale za pokus to určitě stojí. Zhebnou tu rozhodně nechci. Objeví se známé brnění a pak jsem volná. Něco je však špatně. Upír stojí pár metrů od mého těla, nehýbe se. Asi jsem si zhmotnila pouze svoji duši. Tak to je v patřičných mezích. Musím někoho najít pro svou záchranu.
Doběhnu zpátky do budovy, ale tam se taky nikdo nehýbe. Přece někde musí být člověk, který unikl zastavení času. Prohledám všechno, ale nikoho nenajdu. Zklamaně vyjdu ven, očima zavadím o lavičku, na které jsem seděla s Johnem. Někdo tam se a …… hýbe se, radostí zavýsknu. Otočí se po mém hlase, chvíli mi kouká někam přes rameno, pak zakroutí hlavou. Nejen že je živý, ale on mě i může slyšet. Tolik štěstí najednou si ani nezasloužím.

" Slyšíš mě?" zeptám se ho. Vytřeštěně zvedne oči. " Sláva slyšíš."
" Angelo?" Od kud zná moje jméno? Mě jeho hlas rozhodně nic neříká, ale je strašně hebký jako samet.
" Ano jsem to já."
" Ty jsi zase neviditelná? Neměla bys své síly zneužívat." Kolik toho o mě ještě ví? Nebýt jediný člověk, který mě může slyšet, tak bych si raději našla někoho jiného.
" Nemám čas se tu s tebou bavit. Vlastně momentálně ho máme dost, zastavil se."
" Ty umíš i zastavovat čas?"
" Neumím, ale nemůžu vysvětlovat, protože sama nechápu. V uličce jsem zachránila jednu dívku, ale sama jsem se díky tomu dostala do potíží. Potřebuji pomoct!!" Nechápavě zvedne obočí. Chce pravdu? Dobrá, má ji mít. " Prostě mě chce zabít upír a je ode mě necelý metr."
" Proč jsi to neřekla rovnou? Rychle, musíme si pospíšit. Veď mě." Než se vzpamatuji, už stojí na nohou. Rychlostí zvukových vln běžíme na místo. Něco se změnilo, cítím to. Podívám se na své tělo a ji mi hned jasné co. Čas začal opět fungovat. Upír už má špičáky u mého krku, jen se zakousnout. Mému společníkovi se v očích zračí nenávist a bolest. Proč je tam k sakru bolest? Vždyť se vůbec neznáme. Nebo ano?
" Zavři oči. Nechci, abys viděla, co se tu teď bude dít," požádá. I když nechci, vyhovím mu. Později jsem ráda, že jsem ho poslechla. Už takhle mi stojí hrůzou chloupky na rukou nad slyšícími zvuky, ke kterým si přisuzuji obrazy.
" Ty jsi nás zradil," je poslední věta nemrtvého, pak je jen ticho. Bojím se otevřít oči. Nechci vidět jak jsem dopadla. Co když je ze mě taky upír? Nebo hůř. Zemřela jsem a moje duše bude věčnost bloudit tímto světem.
" Už je můžeš otevřít." Ozve se nejkrásnější hlas, který jsem kdy slyšela. Co to se mnou jenom je? Vždyť ho vlastně ani neznám, nevím jak se jmenuje, dokonce ani jak vypadá. Tak proč mě tolik přitahuje jeho hlas?
" Když to udělám, neuvidím na zemi svojí mrtvolu?"
" Přísahám ti, tvoje tělo je v naprostém pořádku."
" Nikde žádný kousanec, žádné známky proměny?" Jistota je jistota. Raději bych mu řekla, aby mě zabil, než abych se stala jedním z nemrtvých.
" Jsi v naprostém pořádku, tedy skoro."
" Jak skoro." Vystrašením otevřu oči a rychle přiběhnu k mému tělu. Nejeví nejmenší známky života. Jak by vlastně mohlo, když já jsem pořád uvězněná venku. Musím se dostat zpátky. Nic. To je divný. Vždy, když jsem si pomyslela, proměnila jsem se. Tak proč to nejde teď?
" Nemůžeš se dostat zpátky viď?"
" Nemůžu, nevíš čím to je?"
" Vážně netuším, s tímhle nemám nejmenší zkušenost." Povzdechne si. " Mám nápad. Vezmu tě k sobě domů, tam už něco vymyslíme. Nemůžeme tě tu nechat takhle ležet, ještě by nás tu někdo mohl najít."
" Máš pravdu." Vezme mé tělo jemně do ruku. Pane Bože. Já jsem ten jeho dotyk cítila. Jak je tohle všechno možné? Zamyšlená dojdu k němu domů. Vejdu do menší místnosti, vypadá jako obývací pokoj. Moc zařízený ho tedy nemá, pouze sedačka televize a ve vedlejší místnosti objevím pouze koupelnu. Kde spí? Nemá cenu se tímhle zajímat, teď mají přednost jiné starosti - jak se dostat zpět do těla. Zrovna přichází můj zachránce, konečně si ho můžu prohlédnou. Páni, kdybych si byla jistá tím, že mě nemůže slyšet, tak obdivně hvízdnu. Krásnějšího kluka jsem snad nikdy neviděla. Delší hnědé vlasy se mu na konci mírně vlní, oči barvy té nejmléčnější čokolády, rty jenom na líbání a ta postava……Jedním slovem je úžasný.
" Jsi tu ještě?"
" Promiň, zamyslela jsem se." Kdyby jen věděl nad kým, určitě by se mi vysmál.
" V pořádku. Vymyslela jsi aspoň něco?" Jo, že jsi děsně krásný.
" Bohužel ne," odpovím však jinak. Z ničeho nic do mého těla pořádně udeří.
" Auuu," vykřiknu bolestí, rána to byla tedy pořádná.
" Ty jsi jí cítila?"
" Ještě aby ne, takovou herdu. Jsem myslela, že se mi rozskočí hrudník." Chvíli jen tak hledí do blba, pak mu v očích zajiskří.
" Mám nápad. Otoč se." Nevím, jak mi otočení pomůže, ale nic jiného mi nezbývá. " Cítíš?"
Cítím, přejíždí mi prsty po krku ke klíčním kostem. " Cítím."
" Tak teď pojď sem a lehni si do svého těla." Jako pejsek, který poslouchá svého pána, tak já poslechnu i jeho. Nic se však neděje. Najednou mě políbí. Nejdřív jemně jakoby si nebyl jistý sám sebou. Ovinu mu ruce kolem krku. Líbáme se hodnou chvíli, než si uvědomím, že jsem zpět ve svém těle. Odstrčím ho. Moje první reakce je ho znovu políbit, druhá však zvítězí - schytá facku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 alfik alfik | Web | 15. června 2007 v 14:51 | Reagovat

SUPEEEER:-) kdy bude další?

2 Andreica Andreica | Web | 15. června 2007 v 22:10 | Reagovat

alfík: tak to zatím vůbec netuším, mám kousek, ale je vážně krátký, takže si tak do neděle budete muset počkat=)

3 baruška baruška | E-mail | 17. června 2007 v 14:50 | Reagovat

Andrejko, je to heezký :) už se nemůžu dočkat pokračování!!

4 vesper vesper | Web | 17. června 2007 v 16:06 | Reagovat

Asi bych mu taky dal facku, no i když... :-) Pokráčko, pokráčko! (Vůbec tě do ničeho nenutím.) :-)

5 LeOnKa LeOnKa | 24. června 2007 v 14:13 | Reagovat

jéééééé já bych mu asi facku nedala:oDDDDD

6 Antionette Antionette | 3. října 2007 v 20:54 | Reagovat

to je úžasné:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama