5. kapitola - Nečekaný zvrat / 2. část

25. července 2007 v 14:36 | Andreica |  Den smrtí nekončí
" Městská policie, u telefonu poručík Hartus. Čím posloužím?"
" Dobrý den, potřebovala bych nutně mluvit s vrchním vyšetřovatel Joshuou Torquatem."
" Je mi líto, ale není zde. Mám mu něco vyřídit?"
" Ano, řekněte mu, ať se ozve na tohle číslo," nadiktuji mu devět číslic.
" Nic víc?"
"Ne, ne, děkuji."
Nevím, proč jsem zrovna tohle udělala, ale něco mi říká, že Joshouovi můžu plně důvěřovat. Za úplné tmy dojdu domů, teta bude mít radost.
" Teto?" zařvu ve tmě. Nic, nikdo tu asi není. Na ledničce visí vzkaz.
" Angelo, drahoušku. Nutně mě odvolali na sál, takže se omlouvám, že v takovou chvíli nemůžu být s tebou. V troubě je jídlo, tak si ho ohřej. Drž se. Líbá Alisha."

Takže jsem sama doma. Ticho je strašně ubíjející, pustím si muziku, kterou okamžitě vypnu, protože jsme s Johnem měli stejný vkus na výběr hudby. Rána je ještě moc čerstvá, bohatě mi stačilo místo činu. Vezmu si do ruky fotku, kde jsem spolu. Přesně si pamatuji den, kdy tato fotka vznikla. Byla zachycena na pouti. John mi zrovna předává růži, kterou mi zrovna vystřelil na střelnici, přičemž se na něj koukám s láskou a vděkem. Byl to skvělý den, takhle jsem se dlouho nezasmála a snad ani nezasměju. Nic nebude jako dřív, vše se změní. Už nebudeme známá pětka, zbudeme jen čtyři lidi v naší partě. Každá věc nám bude připomínat našeho společného kamaráda. Nerozpadneme se díky této překážce? Určitě ne, vždyť se známe už od školky, smrt nás nerozdělí. Budeme na něj stále vzpomínat, ale nesmíme truchlit, tohle by si určitě nepřál, tohle ne. Vzpomínám si na jeho oblíbený citát, který sám vymyslel -Proč se trápit, buď sakra šťastnej, že je to tak, jak to je, protože lépe to skončit nemohlo. A taky buď sakra šťastnej, že se to stalo a netruchli, protože to skončilo. Všechno jednou končí. Tím, že něco skončilo, začalo zase něco nového. Ale pozor, může se stát, že dveře, které byly stále otevřené se ti najednou zavřou. Tak se nesnaž je otevřít. Jedny dveře se zavřely, otevřely se jiné. Budeš-li se příliš snažit otevřít dveře první, může se stát, že přehlídneš ty druhé, které jsou právě otevřené.
" Máš pravdu, měla bych se podle něj řídit. Za prvé ti to udělá radost a za druhé to potěší i mě," mluvím na fotku. " Vzpomínáš si, jak jsi mi říkal, že jsi zamilovaná do Alexe? Určitě ano, ještě aby ne. Ráda bych mu tuhle věc řekla, když mu ji nemůžeš říct ty. Ostatní by měli o tobě vědět celou pravdu, ne jen polovinu. Budou mi strašně moc chybět naše společné blbosti. Třeba to jak jsi neuměl plavat……nebo jak jsi se učil jezdit na koni, to byla taky velká sranda, když se tě snažil ze sebe shodit, ale ty jsi se nedal. Škoda, že jsi se oddal smrti. Ani jsem se s tebou nestačila rozloučit. Ke všemu jsem na tebe v noci byla protivná, kvůli tomu bídákovi Amadeovi. Co z toho teď mám? Nic! Ztratila jsem nejlepšího kamaráda. Slibuji, že najdu tvého vraha a pomstím se na něm. Možná bys pomstu nechtěl, ale já to tak nenechám. Pošlu ho do vězení, odkud nevyjde živí. Měla jsem tě moc ráda, stále mám a nikdy na tebe nezapomenu. Sbohem." Slza, uvolněná z koutku oka, steče po tváři, kde na jejím konci skápne na fotku. V tu chvíli cítím, jako by tu byl se mnou a říkal mi, že bude stále se mnou. Ano, zůstane v mém srdci, z kterého nikdy nezmizí.
Ještě oblečená si vlezu do postele s tím, že budu pouze odpočívat. Někde mezi hranicí bdění a spánku, uslyším zvonek. Jsem však strašně líná, a tak se ani nenamáhám se stáváním. Když konečně zvonění ustane, si uvědomím jednu věc. Před dvěmi dny jsem měla přece druhé " rande" s Amadeem. Mohl by to být on a co by se stalo, kdybych ho uviděla na vlastní oči? Určitě bych se neudržela, musela bych mu dát pořádnou lekci. Určitě bych z ní nevyšla jako vítěz, ale pár ran by se mi snad podařilo zasadit. Ne, nesmím na něj myslet. První na řadě je Johnova smrt, po té až Amadeova zrada mých citů. I přestože je upír, si stále uvědomuji, jak ráda bych byla, kdyby mě v této chvíli držel v náruči, utěšoval mě s tím, že se všechno v dobré obrátí, já bych mu plakala do ramene a přitom byla šťastná z jeho přítomnosti. Angelo! Tak na tohle nesmíš myslet. Je upír! a to mluví za vše. Nic s tím nemůžeš udělat. Z upíra se nikdy nemůže stát člověk.
" Tak se já stanu upírkou," navrhne můj slabší hlásek v hlavě. V žádném případě! Já je zabíjím a pak bych se měla stát jednou z nich? Nemyslitelné! Jen si představte policistku, kterou zavřou do věznice, kam dostala polovinu vězňů. Navíc, Amadeo má za úkol mě zabít. Sice se ještě o nic nepokusil, ale třeba má takovou taktiku……….co já vím?
Je ráno, ani si neuvědomuji, kdy jsem usnula. Poslední věc kterou si vybavuji je teta, která ze mě sundává boty. Pak si jen vybavuji můj sen. Zdálo se mi o Johnově hlavě, která křičela mé jméno ať se mu podívám na krk. Nic víc tam nebylo, ale i přesto tenhle sen byl nejstrašidelnější ze všech. Měl být snad nějakým poselstvím? Že by jeho smrt přece jen nebyla dílem člověka, ale upíra? Ne, tohle se mi nechce věřit, ale jsou tu další důkazy, které tomu nasvědčují. Jak se dostanete k holce, která je skoro nezranitelná? Samozřejmě přes její rodinu a přátelé. Po druhém zazvonění, si uvědomím, proč jsem vlastně vzhůru.
" Dobrý den slečno Salvador."
" Dobré ráno." Ježiši, to je trapas. Myslela jsem si, že za dveřmi objevím pošťačku a ne jeho. Kluku, tedy možná už muže, s hnědýma očima i vlasy. Uvědomím si v čem před ním stojím - v pyžamu, rozcuchaná, nevyčištěné zuby.
" Pojďte dál. Jen vás prosím od chvilku strpení, musím se dát trochu do pořádku," ukážu mu na židli a odběhnu. Nějak moc se nelíčím. Pouze si vezmu lepší věci, vykonám ranní hygienu a vyčešu si ohon.
" Omlouvám se za to zdržení. Dáte si šálek kávy nebo raději čaj?"
" Stačí čaj. Kávy mám dost."
" A co koblih?" Vzpomenu si na známé filmy z policejního prostředí.
" Tak těch nemám nikdy dost, kdybyste nějaké měla, rozhodně jimi nepohrdnu."
" Určitě se ještě nějaké najdou," tedy doufám. Uvařím čaj, který podávám s čokoládovými koblihami - přece sem jen nějaké našla. Tu na vrchu jsem ale musela nenápadně vyhodit, protože už svou tvrdostí připomínala beton. Stejně mě určitě viděl, protože se na mě tak vědoucně smál.
" Jsou vynikající. Kde jste je koupila, takovéhle koblihy jsem nejedl ani nepamatuji."
Ač nerada, musím se přiznat. " Pekla jsem je sama, mám recept po babičce."
" Tak babičce řekněte, že má šikovnou vnučku." Nebudu mu vysvětlovat, mou babičku ne-babičku.
" Určitě bude potěšená. Co vás ke mně vůbec přivádí?" Zavedu téma na nečekanou návštěvu.
" Doufal jsem, že mi to řeknete vy."
" Tykejte mi prosím. Jsem Angele."
" Tak ty mě taky, vždyť nejsme od sebe tak moc. Já jsem Josh." Proběhne podání ruky i běžný polibek na tvář, při kterém cítím povědomou vůni, ale nemůžu si vybavit, co mi připomíná. " Z pět k otázce. Proč jsi mi včera volala?"
" Potřebuji se vás," hodí postraní pohled nad vykáním. Nemůže se mi divit, vždyť uniforma vzbuzuje respekt. " Tedy tebe zeptat. Vlastně jde o laskavost." Povytáhne obočí na souhlas. Proč zbytečně chodit okolo horké kaše? " Chtěla bych vidět spis o Johnově smrti."
" Tohle je přísně tajná věc, proč myslíš, že ti s tím pomůžu?" V tu chvíli mě chytnou pochybnosti. Možná jsem si to měla zařídit sama.
" Měla jsem takový pocit."
" Tak tvůj pocit byl správný. Něco takového jsem čekal, tak jsem ti ho rovnou přinesl. Ale nikomu o tom ani slovo. Mohli by mě za to vyhodit z práce." Přes stůl mi podá desky ve žlutém pouzdře. Prohlédnu si fotky. Nejsou takové jaké jsem je čekala. Je tam vidět místo činu a nadpřirozeně bílé tělo člověka. Otočím se od nich. Výdech, nádech, výdech, nádech. Pokud chci najít vraha, tak se musím uklidnit. Postupně si prohlížím všechny fotky. Některé déle, hlavně ty, na kterých je zabrána hlava. Mrtvola ( nechci myslet na to, že je to John) má strachem vytřeštěné a krví podlité oči, nic víc však nevypátrám, ne to, co jsem potřebovala vidět. Odložím spis, později se k němu vrátím, teď se musím zeptat ještě na jednu otázku. Pohlédnu na Joshe, přesně ví, co si myslím. Dá mi povel, abych se ptala.
" Potřebuji vidět jeho tělo."
" Ale to je zamčené v márnici. Kdyby sis pročetla celý spis, tak bys zjistila, že už bylo na pitvě, ale nic se nezjistilo, jen to, že mu chybí až moc krve." Tohle není dobré znamení, chybí mu krev, ale ne všechna, takže o upíra důležitě nemusí jít. " Má to jeden háček." Všechno má háček. " Ta krev chybí, nikde se nenašla." Další plus pro nemrtvého.
" I přes to bych ji ráda viděla."
" Pokusím se to nějak zařídit, slibuji."
" Ani nevíš, co pro mě tvá ochota znamená. Proč to vůbec děláš? Jsem civilista, neměla bych mít přístup k takovým věcem."
" Měl jsem prostě takový pocit." Mrkne, zvedne se ze židle. " Tak já musím jít. Brzy nashledanou. Tvé číslo mám, tak se ti určitě ozvu. Když se mi ta márnice nepodaří zařídit, přijdu si aspoň pro spis a pak společně něco vymyslíme." Ještě hodnou chvíli stojím zaražená na prahu dveří. Josh už dávno odešel a já se nemůžu zbavit pocitu, že v té ochotě bylo víc než jen takový pocit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti kniha Den smrtí nekončí ( svou odpověď prosím zdůvodni)?

Ano, je úžasná!
Ano, ale něco bych tam vylepšila.
Ne, je hrozná.......

Komentáře

1 alfik alfik | Web | 25. července 2007 v 19:54 | Reagovat

super, první komentář:-))

je to skvělé, zajímalo by mě, co vykutíš s tím Johnem? sehraje tam velkou roli??

2 vesper vesper | Web | 29. července 2007 v 19:35 | Reagovat

Připadámi trochu nereálné, že by hned přinesl spis a ještě k tomu jí slíbil, že se bude moc kouknout na mrtvolku. Stejně se těším, co všechno se v příběhu stane. :-)

3 Andreica Andreica | Web | 12. srpna 2007 v 10:22 | Reagovat

Vesper: Chytrá holka. Ty máš mít pochybnosti o Johnovi. Později zjistíš proč to tak rychle udělal. Zatím máš o něm mít pochybnosti.

4 vesper vesper | Web | 19. srpna 2007 v 18:01 | Reagovat

Kdy pak bude zase pokračování?

5 Andreica Andreica | Web | 20. srpna 2007 v 11:54 | Reagovat

Do středy ho tu všichni máte;-)

6 vesper vesper | Web | 20. srpna 2007 v 23:00 | Reagovat

Už se těším. :-D

7 Antionette Antionette | 4. října 2007 v 18:19 | Reagovat

cheche....ten Josh se mi zamlouvá:)

8 kayra kayra | 28. října 2007 v 16:47 | Reagovat

mám taký pocit, že Josh je ten vlkodlak...

9 Andreica Andreica | Web | 5. listopadu 2007 v 16:45 | Reagovat

kayra: uvidíš časem, jestli jsi měla pravdu nebo ne;-).....zjistíš to v 9. kapitole:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama