5. kapitola - Nečekaný zvrat / 3. část

22. srpna 2007 v 13:35 | Andreica |  Den smrtí nekončí
Uběhl týden od smrti našeho nejlepšího přítele. Zrovna procházíme okolo hřbitova, kde bude pohřben i on. V partě si jsme teď všichni víc bližší, protože nikdo netuší, kdy si smrt může vzít opět jednoho z nás. Zbytek nás čtyř se chystáme navštívit paní Pocketovou, abychom jí sdělili naši upřímnou soustrast, konečně jsme se k tomuto činu odhodlali. Nikdo z nás zatím neviděl jeho rodiče, takže nevíme, jak se k nám budou stavět.
" Tak už ho zmáčkni," povzbuzují mě. Pět minut stojím před zvonkem a nemám se k tomu, abych zazvonila. Hluboký nádech a pak velký výdech, tenhle postup zopakuji ještě třikrát, než se odhodlám. Dlouhá melodie se rozezvučí celým domem. Otevře nám paní, v černém obleku, pytlovými kruhy pod očima, která není vůbec podobná paní Pocketové, jakou známe. Pohled na její utrápenou tvář nás na chvilku vyvede z míry, první se vzpamatuje Alexandr.

" Dobrý den, mohli bychom jít prosím vás dovnitř?"
" Ovšemže, jen pojďte," souhlasí. V obýváku sedí její manžel, také nevypadá nejlíp, ale je na něm vidět, že se snaží být kvůli své ženě silný. Nedokážu se vžít do jejich situace. Mě bohatě stačilo, když jsem se dozvěděla, že je můj přítel mrtvý. Ale jak bych se asi cítila, kdyby mi oznámili, že umřel můj jediný syn? Pokynutím ruky ukáže, abychom si sedli. Sama mezitím odběhne do kuchyně, aby nám udělala něco k pití. Zvednu se, hodlám jí následovat, musím jí totiž říct pár věcí. Parta na mě vyjeveně kouká. Najdu ji zhroucenou nad kuchyňskou linku, přistoupím k ní a jemně jí stisknu rameno.
" Byl tak mladý, nezasloužil si zemřít. Vždyť nikdy nepotkal lásku, a kdyby ano, tak se nám s ní nikdy nechlubil. Proč musel zemřít, proč??"
" Paní Pocketová, měla bych vám říct jednu věc, kterou mi váš syn řekl ten večer, kdy zemřel." Musí se dozvědět pravdu. Ostatním to možná ani neřeknu, ale ona musí znát pravdu, musí vědět, že její syn byl zamilovaný, i když ne zrovna do dívky.
" Víš něco víc o jeho smrti? Víc než policie?" Policie totiž nedošla k žádným velkým pokrokům, všechno si odůvodnili z pitvy. Ano, vím víc než oni, ale musím se v tom ještě ujistit, co když se pletu? I kdybych se nepletla, tak jí nemůžu říct pravdu, jak byl její chlapec zabit.
" Věc, kterou se vám chystám říct, nemá s jeho smrtí nic společného, ale přes to je velmi důležitá a já si myslím, že byste si zasloužila ji znát." Posadíme se společně ke stolu.
" Poslouchám tě."
" Tu noc než byl zabit, jsme spolu byly na chvíli venku, kde mi prozradil své velké tajemství. Jsem jediná osoba, která ho zná a chci se o něj s vámi podělit. Jako jeho matka byste měla vědět celou pravdu o vašem synu." Dobrý, úvod mám za sebou. " John poznal lásku, ale bohužel byl nešťastně zamilován."
" Do tebe?"
" Ne, do mě nebyl." Teď přijde ta nejhorší část. " Byl zamilován do Alexe," a je to venku.
" Myslíš tím do kluka??"
" Vím, že je to těžké pochopit. Já jsem tomu ze začátku taky nechtěla věřit, on takový krásný kluk, ale říkám vám pravdu."
" Proč nám ale nic neřekl?"
" Bál se vám tuto skutečnost říct, protože si myslel, že byste jím opovrhovali." Když pravdu, tak jedině celou.
" Děkuji ti Angelo, jsem ráda, že jsi mi to řekla. Škoda, že mi to neřekl on sám. Se vším bych mu pomohla, smířila bych se s tím, kdyby si s sebou domu jednou přivedl přítele i s tím, že bych se nikdy nedočkala vnoučat."
" Kdyby jen tušil vaší reakci, tak by určitě neváhal ani vteřinu a hned byste věděla pravdu."
" Pomůžeš mi odnést čaj a pár sušenek?" Spadl mi kámen ze srdce. Bále jsem se jak zareaguje a hlavně jestli mi bude vůbec věřit. Snad se na mě teď John nezlobí, ale jednala jsem podle svého nejlepšího mínění. Doneseme do obýváku občerstvení. Parta na mě rádoby nenápadně kývá hlavou, abych jim vypověděla, co jsem provedla s paní Pocketou. Ano, provedla. Protože už nepřipomíná rok prošlou mrtvolu, ale člověka, který ztratil velmi blízkého člověka. Sem tam si spolu vyměníme pohled, o kterém víme jen my dvě, co znamená.
" Asi byste měli vědět, že už jsme stanovili datum Johnova pohřbu. Bude na konci prázdnin od deseti hodin ráno," oznámí nám pan Pocket.
" S naší účastí rozhodně počítejte," odpoví za všechny Jocelyn.
" Akorát máme malý problém, nemáme nikoho, kdo by pronesl závěrečnou řeč, protože my na to nebudeme mít síly," pokračuje dál.
" Už máme drahoušku," přeruší ho jeho žena.
" Ano?"
" Když jsem si povídala s Angelou v kuchyni, rozhodla jsem se pro ní. Tedy pokud není ona proti."
" Ráda to pro vás udělám." Tím jsem si pěkně zavařila. Já a řečník? Vždyť mám vždycky před větší veřejností trému. Herečka jsem dobrá, to ano, ale jen v menší společnosti. Lena na mě kouká dost vyjeveně, protože mě zná ze všech nejlíp, určit tuší, co se mi teď odehrává v hlavě. Já to zvládnu, kvůli Johnově rodině i jemu to zvládnu!
" Ty budeš mluvit na pohřbu mezi tolika lidmi?" vypálí otázku Alex, jakmile jsme z doslechu Pocketovic domu.
" Co jiného jsem jim asi tak měla říct? Díky za nabídku, ale nemůžu ji přijmout, protože mám panickou hrůzu z mluvení na veřejnosti? To by prostě nešlo Alexi. Nechtěla jsem jim svým odmítnutím přidělávat další potíže."
" Neboj se, my tě v tom nenecháme samotnou, pomůžeme ti."
" Díky Leno, jsem ráda, že vás mám." Najednou nastane děsný ticho.
" Co je?" Zeptá se jich. Pohled na ně totiž stojí za to, koukají na mě s otevřenou pusou, jako bych byla nějaké strašidlo.
" Tys nám zrovna dala najevo své city."
" Jo, takhle!" Rozesměji se. Nikdy jsem nedávala své city najevo. Vždy jsem se stavěla k názoru : " Proč říkat nahlas, co cítíš, dokaž to ve svých činech." Nijak na to nezareagují, protože se mi v kapse rozezvučí mobil, na displeji se zobrazí neznámé telefonní číslo.
" Ano?"
" Ahoj Angelo, tady Josh." Ani by se nemusel představovat, poznala jsem ho hned podle hlasu.
" Ahoj Joshi. Kde jsi vzal mé číslo?"
" Nezapomínej, kde pracuji."
" No jo vlastně." Rozesměji se do aparátu, bez kterého bych byla jako ryby bez vody.
" Můžeme si dát v nejbližší době rande." Při vyslovení slovíčka "rande" mi málem zaskočí slina.
" Rande?" Zopakuji pro jistotu, jestli jsem vážně dobře slyšela.
" Dáme si ho dneska večer v devět hodin před márnicí."
" Tak tys to přece jen dokázal."
" Jasně, přece nejsem žádný břídil."
" Dobrá, v devět hodin máme rande."
" Těším se, zatím ahoj." Rozloučí se a ukončí hovor.
" Ty máš rande?"
" S kým?"
" S tím fešákem z té diskotéky?"
" Ani jsi se nepochlubila. Styď se ty tajnůstkářko." Překřikují jeden druhého. Jsem šťastná, ono totiž není rande jako rande. Potulně se na ně usměji a rychle mizím domů.
" Kam běžíš," křičí za mnou.
" Musím se přece připravit na rande."
Doma na mě opět nikdo nečeká. Nechám napsaný vzkaz na ledničce, kde jsem a s kým. Samozřejmě tam není napsaná pravda, kdyby věděla, kam se vážně chystám, asi bych ji večer našla s mokrým hadrem na hlavě. Zabijákovi nasypu granule do misky. Dívá se na mě mírně naštvaně. Ani se mu nedivím, už dlouho jsem s ním nebyla někde na procházce. V nejbližší době musím svoji chybu napravit, ale teď vážně nestíhám. Tak, tak se stíhám oblíknout a už běžím před márnici. Když doběhnu, mám přesně pět minut do začátku naší schůzky, avšak můj společník tam už stojí.
" Kvůli mně jsi nemusela běžet maratón. Klidně bych tu na tebe pět minut počkal."
" Jenom pět minut? Tak to bych stejně nestíhala. Ale co, běhání mě baví. Sice nemám tento koníček provozovat, když běhám sama, tak mě to trochu nudí, ale lepší něco než nic."
" Máme stejný koníček i problém, který se dá vyřešit jediným způsobem. Dáme to my dva dohromady," vyjeveně na něj koukám. Snad mi teď nenabídl chození?? " Myslím tím, pouze na běhání."
" Tím pádem nejsem proti, ale teď už bys mi mohl říct, jak jsi zařídil vstup do márnice."
" Nic lehkého to nebylo. Nejdřív sem ti musel trochu zfalšovat doklady. Teď jsi patoložka, kterou si objednali manželé Pocketovi, aby se taky podívala na tělo jejich syna. Tady máš svojí kartu a nové doklady. Co ty na to?"
" Pouze jedinou otázku. Jak se jmenuji?"
" Věděl jsem, že nebudeš proti. Tvé jméno je Verbatina Wantedová. Ještě nějaké otázky."
" Nemám žádné, můžeme klidně pokračovat dovnitř."
Přes vrátného jsem v klidu prošla. Ukázala jsem mu moji kartu, Josh svůj odznak, takže nemohlo být pochyby, aby nás dovnitř pustil. John ležel v boxu číslo 359, tak velké číslo jsem ani nečekala. Naštěstí jsme v místnosti byli sami dva, tedy dva živí, vrátný naštěstí zůstal ve své kanceláři. Musím se přiznat, že jsem očekávala márnici jaká bývá ve filmech, ale tahle byla úplně jiná. Nikde žádná pec, žádné pilky a podobné věci, ty asi byli v jiné místnosti. Tahle byla bíle vymalovaná, všude samé boxy a hlavně zima, strašně velká zima.
" Připravená." Napětím jsem ani nemohla mluvit. Jestli se potvrdí moje domněnky, tak…….tak co? Sama nevím, ale potřebuji zjistit pravdu. Přísahala jsem, že se pomstím a svůj slib hodlám dodržet. Zavřela jsem oči. Uslyšela jsem otevírání dvířek, vyjíždění vozíku a pak už jen svůj dech. Ani jsem nepočítala do tří, jak jsem si řekla, ale okamžitě jsem otevřela oči a to byla chyba. Na tenhle pohled jsem nebyla ani v nejmenším připravená. Rychle jsem se otočila, abych našla nějaký koš, kam bych mohla vyklopit obsah žaludku. Kdybych byla ve filmu, tak jakmile bych se otočila, byl by za mnou koš, ale bohužel nejsem ve filmu, musím mi stačit umyvadlo na konci místnosti.
Vrátila jsem se zpět, teď už jsem byla připravená. Mávnutím ruky jsem odmítla veškeré otázky. Jediné co mě zajímalo, byl Johnův krk. Raději jsem se mu nekoukala do obličeje, když jsem mu odvracela hlavu, abych mohla lépe vidět. Důkladně jsem si prohlédla každé místečko, ale nic jsem tam nenašla. Podle pitvy vím, že se na těle nenašli žádné dvě ranky. Avšak nehodlala jsem se vzdát tak lehce, někde tu musí být. Josh mi podal lampičku, abych mohla lépe vidět. Bylo to rozhodně lepší, protože vzadu na krku jsem objevila něco podivného. Přiblížila jsem se k tomu místu a………….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš Den smrtí nekončí?

ANO
NE

Komentáře

1 alfik alfik | Web | 22. srpna 2007 v 18:51 | Reagovat

to si děláš srandu??? honem pokračování, honem!!!! ježiš, já nedospím, co tam našla????

2 Andreica Andreica | Web | 22. srpna 2007 v 19:20 | Reagovat

Na pokračování si budete muset počkat. Ještě ho nemám napsané, ale nejdýl do středy tu bude;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama