Ztracená láska - 2. část

29. srpna 2007 v 22:28 | Andreica |  Ztracená láska
Tak tohle jsem si myslela, dokud se přede mnou neobjevil. Znova jsem cítila motýlky v břiše. Ne, nechci znova dopadnout jako minulý rok.
" Ahoj Evelin."
" Nazdar!" Zavrčím, otočím se a raději odkráčím do chatky. V zádech cítím sílu jeho pohledu, ale silou vůle se neotočím. Nechci znovu skončit jako minulý rok. Po týdnu jsem si uvědomila, že svoje předsevzetí prostě nevydržím. Chci se s ním aspoň naposledy líbat, tahle jediná věc by mi stačila. Zjistila jsem si jeho číslo. Pár dní jsme si psali. Dostávala jsem jednu smsku krásnější než druhou. Už jsem si začala dělat naděje, že se mezi námi vyvine vztah. Nevyvinul. Doma na něj čekala holka. Nechtěla jsem být ta, co zničí jejich vztah, a tak jsem to raději ukončila. Po příjezdu domů jsem byla totálně zoufalá. Milovala jsem ho. Každou hodinu jsem se koukala na naši fotku. Naděje vysvitla, když mi napsal jestli za ním nechci zajet stanovat. V tu ránu jsem přestala racionálně myslet, sbalila si všechny potřebné věci, vyhledala nejbližší vlak, ve kterém jsem za hodinu seděla celá natěšená. Stavení stanu byla sranda. Nikdy jsem neviděla většího antistavěče stanu. Za mírné pomoci jsme se nakonec dopídili k výsledku, stan byl na světě. Je jasné že jsme si v noci nevyprávěli strašidelné historky. Za dva dny jsem jela domů s pocitem viny - Petr měl stále holku-, ale zároveň velkého uspokojení - třeba přece jen budeme spolu.

Uběhl týden a já marně čekám na sms, která by mě vysvobodila z té věčné nejistoty. Po měsíci čekání jsem se vzdala naděje. V tom stresu jsem si ani nestačila všimnout, že jsem to měla před dvěmi týdny dostat. Skvělé, teď ještě budu těhotná a můžu se jít zahrabat.
" Míšo?" zeptám se mé nejlepší kamaráky.
" Ano?"
" Stále jsem to nedostala."
" Si děláš prdel ne? Vždyť jsi říkala, že jste měli šprcku."
" Měli."
" Tak buď v klidu. Prostě jsi jenom ve stresu."
" Dobrá budu ti věřit."
Nedostala jsem to ani následující měsíc. Začínala jsem mírně panikařit. Na gynekologii se mi nechtělo a těhotenským testům moc nedůvěřuji. Navíc jsem začala každé ráno zvracet, což byl další příznak těhotenství. Musím se odhodlat. Popadla jsem telefon, abych mohla zavolat doktorce. Druhý den jsem už nervózně přešlapovala před vchodem. Jít či nejít. Popelka měla o hodně lehčí situaci, když zvažovala jestli má jít za princem do sálu nebo nemá.
" Dobrý den slečno Zátopová. Posaďte se prosím." Uvítá mě příjemná doktorka. Kartu už mi ve vedlejší místnosti vyplňuje sestřička. " Co vás k nám přivádí?"
" Asi jsem těhotná." Tahle jediná slovíčka ze sebe dostanu.
" Tak si prosím vyskočte a já se na vás podívám, kolik vám je vůbec let?"
" Sedmnáct." Nijak nezareaguje a hned začne v prohlíce. Sem tam něco zastudí, ale jinak mi není vůbec nepříjemná, jak říkali ostatní holky ve škole.
" Tak gratuluji mamimko."
" Maminko? To znamená….."
" Ano, jste těhotná." Zatmí se mi před očima. Ne, tohle je prostě jen zlý sen, za chvíli se probudím a budu se všemu jenom smát. Bohužel jsem se neprobudila. Ještě omámená jsem vyšla před nemocnici. Za týden se mám vrátit s rozhodnutím, zdali si dítě nechám nebo půjdu na potrat. Tuhle situaci budu řešit až dýl, raději si musím připravit řeč pro maminu.
Jako na trní čekám až budou čtyři hodiny, v tu domu se matka vrací z práce. V zámku zachrastí klíče. Našponuji se.
" Ahoj zlatíčko. Jsi doma?"
" Jsem v kuchyni."
" Snad nečekáš na mě?"
" Ano, musím ti něco důležitého říct."
" Bude konec světa, že jsi kvůli tomu tak bílá?"
" Ne, ale raději se na to posaď."
" Nechceš mi říct, že budu babičkou, viď?" Vtipkuje.
" Chci." A je to tady.
" Chceš co?"
" Chci ti říct, že budeš babičkou." Usměv jí ztuhne na rtech.
" Kolikátý měsíc?"
" Druhý. Od začátku července."
" Otec?"
" Není to jeho otec, nechci aby jím byl." Vysílením se zhroutí na židli. Je mi jí líto. Vychovávala mě sama, protože nás táta opustil po té, co se dozvěděl, že je maminka těhotná. Nechci, aby se tahle věc stala i mě. Petrovi nic říkat nebudu, o tom jsem pevně rozhodnutá.
" Půjdeš na potrat?"
" Já nevím, já vážně nevím." Rozbrečím se, už je toho na mě trochu moc.
" Nebreč, ubližuješ tím dítěti. Ať se rozhodneš jak chceš, spolu to zvládneme." Padnu jí do náruče. Tímhle mi hodně pomohla, jsem ráda za její podporu.
" Tak slečno, jak jste se tedy rozhodla?"
" Jdu na potrat."
" Jste si stoprocentně jistá?"
" Ano." Chtěla jsem to říct pevně, ale hlas mě zradil.
" Dobrá, tady vám dám lístek, s kterým půjdete do nemocnice, kde vám ho udělají." Hned mi nějaký vyplňuje. Podá mi ho. Chvíli rozmýšlím, jestli si ho mám vzít. Chci vůbec jít na potrat? Je mi přece teprve sedmnáct, život mám před sebou a navíc bych nestíhala chodit na gympl. Musím na něj jít.
" Děkuji. Sbohem." Rozloučím se.
" Ve vašem případě bych spíš použila slovíčko nashledanou." Vyjdu do čekárny. Co tím myslela? Když vycházím ze dveří, omylem vrazím do paní s miminkem. V hlavě mi sepne signál. Dokážu zabít dítě, které mám s Petrem? Které bude celé po něm? Krásně blonďatý s hnědýma očima. S jeho tváří před očima udělám jedinou správou věc, roztrhám ten papírek. Však mi už to s maminou nějak zvládneme. Budu svobodná matka, třeba jednou potkám nějakého kluka, který mě bude chtít i s dítětem, ale to až časem. Sice jsem slíbila holkám, že se za nimi přijedu podívat na tábor a i to zvládnu, určitě budou nadšené z miminka. Kdyby mě tam náhodou zahlédl Petr a spočítal si 1 + 1, raději všechno popřu. Cítím, že on je ten pravý, ale už ho ve svém životě nechci. Doma slavnostně pálím naši fotku. Každým pálícím se kouskem ze mě odchází bolest. Dokonce už ani nebrečím, když zametám popel, který se symbolicky složil do písmene P.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jessy Jessy | Web | 29. srpna 2007 v 22:30 | Reagovat

ahoj máš hezkej blog jen tak dál jukni pls ke mě moc moc moc prosíííím :) www.kone.blog.cz  je to blog o koních prosím jukni ;)

2 alfik alfik | Web | 29. srpna 2007 v 22:35 | Reagovat

je to super povídka!!!! povedla se ti... každá holka by se měla nad tímhle zamyslet...

3 vesper vesper | Web | 29. srpna 2007 v 23:17 | Reagovat

Hrozná situace, sama nevím, co bych dělala. Jsem zvědavá jek se vše nakonec vivine.

4 Peťulka-dance Peťulka-dance | 30. srpna 2007 v 7:57 | Reagovat

já bych si to dítě taky nechala a asi bych byla ráda svobodnou matkou no neim já to ještě nezažila no!!

5 Andreica Andreica | Web | 30. srpna 2007 v 11:28 | Reagovat

Přemýšlela jsem nad tím, že tímhle bude konec.........ale možná ještě udělám pokráčko.....ještě nevím

6 Peťulka-dance Peťulka-dance | 30. srpna 2007 v 16:46 | Reagovat

pokráčko!! pokráčko pokráčko pokráčko pokráčko pokráčko pokráčko pokráčko pokráčko pls!!

7 Peťulka-dance Peťulka-dance | 30. srpna 2007 v 16:47 | Reagovat

ať se jí zeptá čí je to dítě!!nebo já neim co ale ať je pokráčko!!

8 Andreica Andreica | Web | 30. srpna 2007 v 17:50 | Reagovat

Dobrá, pokráčko bude.......už vím i jak to bude pokračovat...

9 LeOnKa LeOnKa | Web | 31. srpna 2007 v 19:41 | Reagovat

já bych šla na potrat.....nechtěla bych být v 17 maminkou.....Andy-pokráčko:O):o*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama