6. kapitola - Zrada / 1. část

30. září 2007 v 15:51 | Andreica |  Den smrtí nekončí
Přítomnost
Je tak neskonale nádherná a podobná mé bývalé ženě, až by mi ta podoba vyrážela dech, kdybych nějaký měl. I když každá žila v jiné době, povahově jsou úplně stejné. U Isabely jsem ze začátku nemohl vystát její přímou povahu, ale tu jsem si později oblíbil. Z Angely sálá už na dálku její velké charisma, je velmi silná osobnost. Jakmile jsem jí poprvé spatřil, bylo mi hned jasné, že ji nedokážu zabít. Zamiloval jsem se do ní na první pohled. Ne kvůli stejné podobě s Isabelou, prostě okouzlila mého ducha, nebo co to vlastně vůbec přebývám v mém nesmrtelném těle. Sám jsem v tuto chvíli ani nedoufal, dávno jsem přestal věřit, že kdy najdu nějakou lásku. Od Isabeliny smrti jsem měl pouze Beatricii. Necítil jsem k ní lásku, dokonce mě ani nepřitahovala. Ano, je krásná, o tom žádná, ale není krásná uvnitř. Tam je naprostá bestie, která se nebojí ničeho a nikoho. Jasně jsem jí četl v myšlenkách, jak moc pro ni znamenám. Přiznávám se, lichotila mi tím. Nemohl jsem jí opustit, i kdybych někdy za těch pár století někdy chtěl. Vždyť to byla Vládkyně s velkým v. Opustit ji, znamená jasnou smrt. Teď mi to je už jinak, když jsem našel svoji lásku, svého anděla strážného. Nikdo mi nezabrání, abych s ní zůstal dokonce jejího života. Tedy nikdo kromě ní. Kdyby se rozhodla pro jiného, byl bych zklamaný, ale respektoval bych její rozhodnutí.

" Tak už začneš Amadeo, nebo tu mám koukat na tvůj zasněný výraz?"
Vážně jsem koukal tak moc nepřítomně? Jak ji znám, tak si to určitě vyložila po svém. Ač nerad, instinktivně čtu její myšlenky:
" Zajímalo by mě, nad čím přemýšlí. Určitě lituje své unáhlené věty. Nebo třeba čekal, že mu jí řeknu taky. Ale já na takováhle slova nejsem. Raději své city vyjadřuji činy, ne slovy. Navíc, můžu mu vůbec věřit? Určitě ano, vždyť měl tolit příležitostí, aby mě zabil."
Chci reagovat, ale nechci ji znervóznit. Nikdo neví o mé druhé schopnosti, čtení myšlenek, ani Beatricie ne. Raději začnu s vyprávěním, nechci,aby se její myšlenky ubíraly tímhle směrem. Podívám se, kam koukají ty krásné pomněnkové oči. Ach ano. Ložnice. Vedou do ní tajné dveře, proto si jich nevšimla, když tu byla poprvé. Mám ji krásně zařízenou - velké modré letiště, které stojí na koberci stejné barvy a podobně jsou na tom stěny i okolní vybavení. I když jsem upír a nemůžu spát, nechci se vzdát polehávání na posteli. Možná jsem trochu vyšinutý, ale nelíbí se mi, když místnosti nejsou sladěné do stejných barev. Všude v mém bytě převládají jednobarevné pokoj. Až na obývák. Pohovka je hnědá, na podleze leží černý koberec a televize je laděna do černo-stříbrné barvy. Stěny jsou přirozené, tedy bílé. Visí na nich fotografie krajin, převážně lesa. Jsou překrásné. Jsem na ně pyšný. Sám jsem je totiž fotil. Většina z nich je černobílých, jsou z let, kdy ještě nevynalezly barevné fotoaparáty. Jakmile byly vyrobeny digitální, byl jsem štěstím bez sebe. Konečně jsem mohl zachytit padající barevný list, aniž by se mi přitom rozmazala fotka.
Zase mi zabloudily myšlenky, jinam než by měly. Obracím se na Angelu, mého strážného anděla. Ona mě vysvobodila, z té věčné temnoty. Jen díky ní si připadám konečně užitečný, takový živý.
" Nechci tě nějak vyrušovat Amadeo, ale vážně mě tohle ticho přestává bavit, je moc ubíjející."
Má pravdu, musím se pustit do vyprávění své minulosti. Moc se mi do toho nechce, ale jinak ji nepřesvědčím a nebude mi věřit.
" Dobře. Jak si přeješ. Vše začalo den mé svatby." V hlavě se přesouvám do toho dne, podvědomě s sebou beru i Angelu, může vše vidět. Je to lepší než slova, těm by nemusela přikládat moc velkou váhu. Ale když vše uvidí na vlastní oči, nezbude jí nic jiného, než mi věřit.
Minulost
Stojím nervózně před zrcadlem. Co když se mi má budoucí žena nebude líbit? Nebo dokonce já jí? Nikdy jsem neměl přistoupit na dohodnutý sňatek. Ale co pak to v téhle době jde jinak? Je mi teprve sedmnáct let. Nechci se smířit s manželstvím. Snad má nevěsta bude alespoň milá. Víc si nepřeji. Ani nepotřebuji, aby byla krásná.
Klekám na kolena, semknuté dlaně si pokládám na postel, zavírám oči a začínám se modlit:
" Otče náš, jenž si na nebesích, přijmi ovečku ze svého pokorného stáda, která tě žádá, aby jsi vyslechl její prosbu. Bože, prosím tě, ať si se svou manželkou rozumím. Ať je vtipná, milá dívka, která má v sobě ukryté kouzlo. Nikdy jsem nezhřešil, tak prosím vyhov mé žádosti a budu tvůj nejvěrnější. Děkuji ti. Amen." Po pokřižování se zvedám zpět na nohy.
" Tys byl věřící?" Podivuje se. Je jí naprosto jedno, že přerušila naší společnou vizi. Hlavní je, aby dostala odpověď na svoji otázku. Někomu by to vadilo, já to na ní zbožňuji.
" Byl a stále jsem. Já vím, věřit v boha, když jsem upír, je divné. Uzavřel jsem s ním smlouvu, které hodlám dostát. Teď buď potichu, ať můžu pokračovat." Přiložím prst na její jemné rtíky. Naštěstí mám pevnou vůli, jinak bych se neudržel, abych ji nepolíbil.
Na tváři se jí usadí výraz, z kterého lze soudit jediné. S otázkami ještě neskončila.
" Poslední otázku, víc ti nedávám, už tak tu budeme sedět do rána."
"Souhlasím. V jakém století jsi se ženil?" Tuhle otázku jsem podvědomě čekal.
" V polovině šestnáctého století." Nadechuje se. Věděl jsem, že odpověď vyvolá jen další otázky, ale ty teď nejsou důležité. " Konec otázek, na něčem jsme se domluvili."
Rezignovaně svěsí ramena. " Podej mi ruku," požádám, protože si je zastrčila do kalhot. Obočí ji zvědavě vyskočí nahoru, ale neptá se. " Protože tak tě můžu vzít s sebou do svých vizí. Dokážu přenášet obraz, který jsem viděl nebo zažil, do mozku jiné osoby. Proto můžeš slyšet moje myšlenky, cítit mé pocity. Neptej se mě, na jakým principu přenosy fungují, sám o tomhle nemám nejmenší tušení." Podává mi požadovanou končetinu, stačí se jí pouze dotknout. Vracíme se tam, kde jsme skončili.
" Mladý pane, jste již připraven?" vklouzne do pokoje služebná.
Další důvod proč se žením je, protože moje i její rodina je vysoce uznávaná a bohatá. Svatbou náš společný majetek ještě více vzroste.
" Ještě chvilku Philipo."
" Jak si pán přeje. Ze pět minut přijdu a buďte už prosím připraven."
Propouštím ji mávnutím ruky. S hlavou v dlaních usedám na postel. Potřebuji ještě chvíli relaxovat. Hluboký nádech, výdech pusou.
" Amadeusi?"
" Ano mami?"
" Pojď, již je vše přichystáno."
Naposled se podívám do zrcadla. Tak takhle vypadá, ještě svobodný muž. Jestli pak takhle budu vypadat i po obřadu? Upravím si nezbedný knoflík na saku, který je z lahvově zeleného sametu v kombinaci se sametem se zlatou výšivkou. Pod ním mám bílou košili s límečkem, rukávy i límec jsou přehozené přes sáčko, přesně podle nejnovější francouzské módy. Na nohách mám oblečené kalhoty ve stejné barvě jako sáčko, pod nimi jsou bíle punčochy a k nim černé boty se sponkou. Vše je doplněno kloboukem taktéž v lahvově zelené barvě. Nenechávám matku více čekat, vycházím před dům a usedám do kočáru.
" Moc ti to sluší."
" Děkuji."
Zastavíme před kostelem, maminka mě ještě naposledy upraví a můžeme vyrazit do kostela. Je tu už plno lidé, některé z nich ani neznám. Dojdu před oltář. Nervózně si mnu ruce. Začne hrát hudba. Otočím se. A strnu. Krásnější stvoření jsem snad nikdy neviděl. Blonďaté vlasy dosahují do půl zad, oči na dálku nerozeznám. Na šatech je poznat, že byli šité do páru s těmi mými. Nařasené rukávy začínají pod rameny, živůtek odhaluje víc, než by měl. Sukně zdobená perlami dosahuje až na zem, korzet pro změnu zdobí zlaté mašle. Je krása, se na ní dívat. Mezitím dojde až ke mně. Zjevně je také mile překvapena. Plaše se usměje a já úsměv vracím. Už teď vím, že kdybychom se nemilovali, určitě z nás budou dobří přátelé.
Řekneme si své ano, před kterým zjistím její jméno - Isabela. Poté se přesouváme na menší svatební hostinu. Jedeme spolu v kočáře, ale ani jeden nemáme odvahu promluvit první.
" Čekal jsem tě jinou." Musel jsem se odhodlat, jinak bychom k sobě nenašli cestu.
" Abych řekla pravdu, tak já tebe taky. Myslela jsem, že budeš tlustý, ošklivý náfuka a přitom…."
" Přitom?" Zajímá mě odpověď.
Její smích je překvapivě zvučný. " Přitom jsi úplný opak."
Nestihnu odpovědět, protože vůz zastaví a my musíme jít na hostinu. Sice sedíme vedle sebe, ale nemáme příležitost spolu mluvit. Chová se jinak, než v kočáře. Je taková zakřiknutá a nesmělá. Škoda, mohla být sranda, kdyby byla stejná. Po půlnoci už nevydržím tu přetvářku.
" Nešla by ses se mnou projít ven?" Zatváří se nesměle, ale souhlasí.
Ruku v ruce dojdeme na kraj rybníky. Nedbá na své šaty, klidně si sedne na zem. Čím dál tím víc překvapuje.
" Je tu krásně," vzdychne s pohledem upřeným na hvězdy. Vím, jak tu dokáže být krásně, proto jsem ji sem vzal. Sednu si vedle, dlaň položím na její hřbet. Neucukne, jsem tomu jenom rád.
" Proč jsi se uvnitř chovala jinak?"
" Naši ví jaká jsem. Jsem prostě taková jiná. Proto mě prosili, abych se chovala nesměle a zakřiknutě, jak se na manželku hodí. Ale když jsem si s tebou povídala, cítila jsem, že se nemusím přetvářet." Uchopím ji za ramena, pomalu si jí k sobě přitáhnu. V jejím pohledu vyčtu souhlas, tak na nic víc už nečekám a políbím ji. Jakmile se naše rty dotknou, projede mnou elektrické brnění.
" Miluji tě." Opře si hlavu o můj hrudník.
Hladím ji po vlasech. Společně koukáme na hvězdy a posloucháme žabí orchestr. " Já tebe taky," zašeptám do noci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Mám pokračovat ve psaní knížky?

Ano!!
Je to jen na tobě....
Rozhodně ne!!

Komentáře

1 Andreica Andreica | Web | 30. září 2007 v 15:53 | Reagovat

Doufám, že se vám tahle část, psána z Amadeova pohledu bude líbit.

2 Lenííís Lenííís | 3. října 2007 v 14:03 | Reagovat

:D:D:D tý jo...Andy uchylačka na to šla trošku rychle, ne? ale neva..je to huuuustý i když jsi se vydávala za mena :D

3 Antionette Antionette | Web | 4. října 2007 v 18:52 | Reagovat

super......kdy bude pokračování?:)

4 Andreica Andreica | Web | 5. října 2007 v 17:44 | Reagovat

Pokračování nemám tušení.........nějak mi to nevychází. Druhák mě bohužel plně zaměstnává, ale plánuji ho do pondělka. Takže tu nejdýl do pondělí bude;-)

5 pantherka pantherka | Web | 13. října 2007 v 20:24 | Reagovat

je to prostě...NÁDHERA, NÁDHERA, NÁDHERA! Nemám, co bych dodala a tak jsem se do toho ponořila, že se mi nechtělo na hladinu :o) Kdy bude pokráčko? o:-)

6 Andreica Andreica | Web | 14. října 2007 v 17:17 | Reagovat

Teď ho píšu. Vůbec totiž nestíhám, ale určitě bude brzo.....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama