Ztracená láska / 3. část

20. září 2007 v 20:25 | Andreica |  Ztracená láska
" Ahoj Evelin. Mám na tebe hodně velkou prosbu, vytrhla bys mi tím trn z paty."
" Ano Jakube?" Zahučím do telefonu. Zavolal zrovna v tu nejnevhodnější chvíli - snažím se sundat z dvojčat věci, které stihli za pouhou hodinu venku pořádně zašpinit. Konečně se mi je z nich podaří sundat. Jsou to děsní raubíři každou chvíli se poperou, nejlépe venku v blátě a než se k nim dostanu, tak je pozdě.
" Potřeboval bych, abys přijela na tábor dělat vedoucí. Chtěla jsi přece někdy být vedoucí, nebo se pletu?"
" Nepleteš, ale bylo to před šesti lety." A kdyby nenastaly komplikace, tak bych i přijela.
" Já vím, ale teď mi na tebe dala kontakt jedna osoba, která říkala, že budeš určitě strašně ráda, když ti navrhnu poslední volné místo."
" Která?" Zeptám se mírně nakřáplým hlasem. I přes všechny ty roky jsou ve mně stále vzpomínky.
" Iva, byla s tebou v oddíle, a k ní se později připojila i tvoje bývalá vedoucí Jarmila. Pamatuješ si je?" Vydechnu si úlevou.
" Vzpomínám si na ně a kvůli nim určitě ráda přijedu. Kdy a na jak dlouho mám nastoupit?"
" Nejlépe od zítřka, nejpozději od neděle. Tvůj oddíl má zatím na starost Iva i se svým, ale sama na ně nestačí. Jedna vedoucí nám totiž chytla slepák, takže jsme s tím nepočítali. Snad jsem tě nevyrušil z nějakých důležitějších plánů. Nejspíš bys tu totiž byla do konce prázdnin, jsou to sice jenom jeden turnus a půl, ale přece jen už můžeš mít naplánované něco jiného.?"

" Všechno je v naprostém pořádku. Zítra mě okolo poledne očekávejte, musím se ještě rozloučit s rodinou."
A že to loučení nebylo lehké. Izabelka nemohla pochopit, proč musím odjet a Roman se radoval, že bude u babičky, která je strašně rozmazluje jako každá normální babička.
" Izabelko, neboj se. Určitě se za mnou přijedete podívat. Budu vám každou noc volat, slibuji." Po tvářích se jí kutálejí slzičky. Hřbetem ruky jí je setřu.
" Romčo," přitáhnu si k sobě druhého potomka, " Dávej na svoji sestřičku pozor a nezlob babičku jasné?"
" Neboj maminko. Kdyby jí někdo ubližoval, tak na něj pošlu Deimose." To je babiččin černý labrador.
" Víš jistě, že děláš dobře?" Nějakou takovou odpověď jsem čekala už od začátku.
" Vím mami. Není moc velká pravděpodobnost, že by tam byl. Určitě je teď někde jindy. Přece ve dvaceti šesti letech nebude stále dělat kuchaře na táboře." Nesnažím se o tom přesvědčit jen jí, ale i sebe.
" Dobrá. Hlaš se nám často a užij si to tam. Až přijede Milan, tak mu všechno řeknu, nebudeme mu volat do zahraničí."
" Díky moc. Mějte se krásně." Postupně každého políbím. Nakonec na děti dolehne můj odjezd. Oba brečí jako o závod. Obejmu je, pochybám po vláskách a raději nastoupím do auta, nechci se taky rozbrečet. Naposledy zamávám a můžu vyrazit. Cestu znám až moc dobře, sice jen z vlaku, ale stejně nemůžu zabloudit. Za dvě hodinky už vjíždím na známou prašnou cestičku. Z jedné strany ji obklopuje les, z druhé zase pole. Zastavím před bránou, na které připravená hlídka.
" Potřebujete někoho zavolat?" Zeptá se mě sotva desetiletý klučina.
" Jsem nová vedoucí. Pusťte mě prosím dovnitř." Usměji se na ně. Jsou prostě roztomilí.
" Nesmíme nikoho pouštět dovnitř." Zjevně svojí službu berou vážně.
" Dobrá, tak mi zavolejte nějakého vedoucího."
" Všichni jsou u vody. Jsou tu pouze kuchařky." To je skvělé, tak já jim řeknu okolo poledne a on mě tu nikdo nečeká. Je pravda, že deset hodin sice není poledne, ale přece jen mohli dát službě vědět. Pěkně mi to tu začíná.
" Tak mi prosím tě doběhni pro jednu z kuchařek, já tu zatím počkám a nikam se nehnu." Mladší kluk odběhne a po chvíli se vrací i se starší paní, v které jednoznačně poznám Petrovu maminku, no snad tu je bez syna.
" Dobrý den paní Chramostová," řeknu hned z úvodu, proč zbytečně čekat? " Jsem nová vedoucí, Evelin Zátopová." Podám jí ruku na seznámení. S vřelostí ji přijme.
" Čekali jsme vás až po obědě, proto vám nikdo nechce otevřít. Tak kluci, šup, šup, hezky nové paní vedoucí otevřete dveře." Divže se nepřetrhnou, aby její přání splnili. Zaparkuji na jediném volném místě. Vystoupím a zhluboka se nadechnu. Je krásné tu být zase zpátky. " Petře pojď ven a pomož slečně s věcmi." Zavolá ta dobrá žena, když vidí, jak se s nimi pachtím. Jenže netuší, že tím udělala velkou chybu. Snažím se jí zarazit, ale to už je pozdě, ze zadních dveří kuchyně otráveně sestupuje vysoký, namakaný, blonďatý muž. Dost se změnil za těch šest let, i když já vlastně taky. Chvíli na sebe koukáme. Já jsem ho poznala hned, ale on neví, kam mě má zařadit. V nejmenším mu nepomůžu, jen mu podám jednu tašku. Když už je tady, tak ať mi tedy pomůže. " Ukaž jí pokoj, bude bydlet s Ivou, tak ji tam rychle zaveď, ať si může vybalit a jít si prohlédnout svůj oddíl k vodě." Mile se na tu bodrou ženu usměji, myslí to dobře, jen netuší, co se mezi námi stalo před šesti lety. Naštěstí. Petr vyrazí i s mojí taškou, držím se dva kroky za ním. Každou chvíli se otáčí, v obličeji stále ten napjatý, přemýšlivý výraz. Nedivím se mu, že mě nemůže poznat. Vlasy mám ostříhané na krátko a obarvené na černo, postavu mám štíhlejší - díky dětem jsem dost zhubla.
" Tady je váš pokoj, snad tu s námi budete spokojena." Hodí zavazadlo na jedinou volnou postel. Ona vlastně ani nikam jinam dát našlo, kvůli bordelu jaký tu všude je.
" S tím počítám." Vklouznu dovnitř a jemu zabouchnu dveře před nosem. Svalím se na postel, dlaně si dám před obličej a urputně se snažím nerozplakat. Myslela jsem…….doufala jsem……prostě jsem doufala, že to ze mě všechno časem vyprchalo. Teď když jsem viděla otce svých dětí, po kterém Izabela zdědila blonďaté vlásky a Roman hnědé oči, to na mě zase dolehlo. Sice ho už nemiluji tak silně jako před lety, ale stále ve mně někde ten cit je a chce vyjít na povrch. Silou vůle ho zatlačím zpátky. Nebudu kvůli němu znova brečet, nezničím si zase život. Teď jsem šťastná, nechci nic pokazit. Seberu se. Vybalené věci úhledně srovnám do poliček, trochu poklidím pokojík - deformace z domácnosti. Převléknu se do plavek, přes které přehodím pouze šaty a vyrazím za dětmi a ostatními vedoucími.
" Ahoj Evelin," volá na už z dálky Ivča. Páni, ona mě poznala i po tolika letech. Sice jsme si pravidelně psali, ale nikdy jsem jí neposlala svojí fotku. Je vidět, že pravé přátelství se nikdy nerozpojí.
" Nazdar Ivčo." Padneme si do náručí. Tak strašně mi chyběla. Kamarádka s kterou jsem vždy počítala, když jsem tu byla ještě jako dítě naposledy. Ona tu byla poprvé a já naposledy, hned jsme si padli do noty. " Tak strašně ráda tě vidím."
" Já tebe taky. Škoda, že jsi nepřijela ani na jeden sraz s oddílem."
" Nemohla jsem." Jak taky, když jsem doma měla sotva měsíční děti.
" Hlavní je, že teď jsi tady. Pojď seznámím tě s tvými dětmi." Při poznámce o mých dětech mě zasáhnou výčitky svědomí. Měla jsem je vzít s sebou, tady by si to určitě užili. Pokusím se je sem vzít na poslední turnus. Zatím se seznámím se " svými dětmi". Je jich přesně deset a jsou to samé holčičky.
" Ahoj slečny. Já se jmenuji Evelin. Jsem vaše nová vedoucí. Budete se mnou muset mít velkou trpělivost, protože pochybuji, že si vás hned zapamatuji. Ale po odpoledním klidu si zahrajeme takovou hru a slibuji vám, že až ji dohraji, tak si vás budu pamatovat."
" Skvěle to s nimi umíš," oznámí moje společnice.
" Myslíš?" zapochybuji.
" Nemyslím, vím. Jen se podívej. Získala jsi si je hned po pár větách. A teď povídej. Jak žiješ a podobně. Určitě jsi mi v mailech nepsala celou pravdu." Považuji ji za suprovou kamarádku, ale neměla jsem odvahu jí říct pravdu. Bála jsem se její reakce. Teď jsem zpátky a pravdu jí chci říct. Začnu hezky od začátku a skončím narozením dvojčat.
" Tak to jsem vážně nečekala a jak se zachoval Petr?"
" Nijak. Nic jsem mu neřekla."
" Chceš říct, že on má už pět let dvě děti a ty jsi mu to ještě neřekla? To se mi nezdá správné, měl by to vědět. Navíc je i tady v táboře."
" Já vím. Pomáhal mi nést věci k nám do pokoje. Mimochodem je tam pěkný bordel."
" Nepořádek je vedlejší. A co jak se tvářil? A jak jsi to snesla ty?"
" Já sice nic moc, ale on na tom byl o hodně hůř."
" Jak to?"
" Nepoznal mě a já jsem mu neřekla, s kým má tu čest. Chci to co nejvíc oddálit."
" Já ti dokonale rozumím. Ještě jedna otázka." Tváří se tak tajemně, až se leknu.
" Cooo??"
" Máš přítele?"
" Dokonce i manžela." Na důkaz zvednu levou ruku, kterou mi zdobí zlatý kroužek.
" Tak to ti gratuluji." Prudce mě obejme. Přesně tohle jsem potřebovala, už nic nevydržím, jelikož se rozpláču. Okamžitě si beru kapesníček, abych si mohla osušit tváře. Povzbudivě se na sebe podíváme a raději svoláme děti z vody, protože je čas oběda. Před jídelnou se zhluboka nedechnu než vejdu do dveří. Je mi jasné, kdo bude vydávat jídlo. U holek zaboduji znovu, když jim řeknu, že pokud nechtějí, tak se nemusí dávat polívku. Sama si pamatuji, jak jsem je tu neměla ráda. Rovnou tedy jdeme k okénku. Dneska mi štěstí přeje, vydává totiž jeho maminka. Ufff. Po obědě s děvčátky zajdu do sprchy, protože máme sprchování. Jsem tu teprve první den a hned na mě čeká tolik věcí. Ještě jsem se totiž dozvěděla, že bude náš pokoj dneska mít show time- každý pokoj si připravý nějaký program na celý večer-, my budeme mít koncert. Sice se ho prý nemusím zúčastnit, ale jednou jsem tady, tak budu dělat všechno. Když vycházíme ze sprchy, zrovna si Petr venku zapaluje.
" Fůůj už zase kouříš?" napomene ho nejmenší svěřenkyně mého oddílu. Musím se smát. Holky mě totiž ve sprchách zpovídaly. Na to že jim je teprve 6 let, jsou už nějaké zkušené. Ptaly se mě i na kouření.
" Zase? Vždyť mám teprve první za dnešek. A jaký fůj, prosím tě?"
" Teta říkala, že je to prý ošklivý návyk." Tak teď bych jí nejradši odvedla, ale bylo by to moc nápadné, tak ji jen nenápadně popostrkuji do předu.
" Jaká teta?"
" Tahle teta." Ukáže svojí malou ručičkou mým směrem.
" Jé já si jí mezi vámi ani nevšiml, myslel jsem, že patří k vám." Zdá se mi to nebo mě vážně ještě nepoznal?
" Ty jsi ale hloupý," smějou se už všechny. " To je přece teta Evelyn, naše nová vedoucí." Při vyslovení mého jména oba ztuhneme. Já vyděšením, on poznáním. Teď už mě rozhodně poznal. Je to vidět i na jeho obličeji. V očích mu zajiskří. Otevře pusu na znamení, že chce něco říct. Nenechám ho, co nejrychleji zmizím z jeho dohledu. Zhroutím se na postel. Spolubydlící na mě nechápavě koukají. Jo, tak tohle bylo fakt hustý. Jsem zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet……
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Pokud jsi tu byl, tak klikni

CLICK

Komentáře

1 Andreica Andreica | Web | 20. září 2007 v 20:30 | Reagovat

Tak pokráčko jsem nakonec přece jen udělala. Sama jsem zvědavá jak se to všechno vyvrbí. Rozhodně tohle není poslední část. Počítám, že takový 2-3 ještě budou. No snad se vám bude líbit, a lidičky, co si psali o pokráčko, nezklamu.

2 alfik alfik | Web | 22. září 2007 v 18:41 | Reagovat

to si piš, že nezklameš, je to úplně super! tak piš, piš, ať si můžu přečíst, jak se to bude vyvíjet;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama