6. kapitola - Zrada / 2. část

14. října 2007 v 18:56 | Andreica |  Den smrtí nekončí
Přítomnost
" Nešli jste na to nějak rychle? Vždyť jste se viděli jen okamžik a hned jste se milovali? To se mi zdá dost ujetý."
To by prostě nebyla ona, aby neměla k něčemu připomínku. Hlavně, že jsem jí před chvíli říkal, ať už mě víckrát nepřerušuje.
" Nemám žádné vysvětlení. Když cítíš lásku k druhému člověku, prostě mu ji sdělíš. Nepřemýšlíš nad tím. Tobě taky klidně řeknu, co cítím."
" Tak řekni," nebezpečně se mi nakloní k puse. Její krev tak divně voní, tak štiplavě až skoro odpudivě.

Dlaní přejíždím její ruku, klíční kost. U obličeje vyměním ruku za rty. Polibky kladu na uši, oči, nos, ale ústům se záměrně vyhýbám. Postupně kroužím i kolem nich. Angela vzrušením dýchá rychleji. Kdybych nebyl už nějaké to století starý, tak se určitě neudržím a s vášní se na ni vrhnu. Naštěstí se umím ovládat. Navíc mě tahle hra dost baví. Je to jako když si kocour hraje s myší, kterou pouští a znovu chytá, nakonec ji stejně sní. U nás je však rozdíl. Ona není kořist. Nebude snědena, nýbrž políbena. Zkouším jak velkou má sebekontrolu. Když se přiblíží, já se zase vzdálím.
Přestanu. Pevně se jí zadívám do očí. Vidím v nich lásku a potlačovanou touhu. Hned bych ji vzal do náruče, abych ji mohl odnést do ložnice a tam bychom se spolu milovali. Asi mi viděla v očích, na co myslím, protože ve tváři má vepsaný souhlas.
" Angelo, miláčku, tohle neudělám. Ještě před chvíli si odsuzovala Isabelu, kvůli její rychlé lásce."
" Jsem si jistá, že TO chci."
Ovládej se Amadeo. Pohledem zalétnu k posteli. Jasně ji tam vidím úplně…..Ne musím se ovládat, nesmím podlehnout chtíči. " Možná teď, ale nechci, abys později litovala."
" Nikdy bych nelitovala. Věř mi."
" Já ti věřím, ale máme dostatek času."
Rezignovaně si vzdychne.
Dvěma prsty jí pozvednu bradu. " Miluji tě."
" Já tebe asi taky."
" Asi?" Kdyby se netvářila tak vážně, snad bych se i rozesmál.
" Nesměj se. Vidím to na tobě. Nikdy jsem nic podobného necítila. Sem tam jsem měla nějaké vztahy, ale dlouho nevydržely, tak jsem to po čase vzdala. Nechtěla jsem zbytečně trápit. Pak jsem potkala tebe. Jsi tak krásný. Okouzlil jsi mě. Mezitím jsi mi stihl ještě zachránit život. Nechápala jsem vůbec nic. Hlavně to, jak toho o mě můžeš tolik vědět, ale nezeptala jsem se, v tu chvíli bylo důležitější moje tělo. Před usnutím mi otázky vířily hlavou. Přála jsem si, abych se o tobě všechno dozvěděla."
Na tu noc si moc dobře pamatuji. Když jsem jí doprovodil domů, usadil jsem se na svém obvyklém místě nedaleko jejího okna. Asi tak v půli večera se mi do hlavy vetřel nepříjemný pocit. Vyhoupnul jsem se na parapet. Spala neklidným spánkem. Celou noc sebou házela. Chtěl bych vědět, co se jí vlastně zdálo.
Podvědomě cítím výčitky svědomí. " Pokud nechceš, tak nepokračuj."
" Když už jsem řekla á, musím říct i bé. Navíc bys měl znát celou pravdu."
Pravdu? Konečně se dozvím, jak ví o své plánované vraždě z mé strany.
" Nemám jen schopnost neviditelnosti, ale nahlížím i do budoucnosti."
" Tak proto jsi věděla, kdy, kde a jak Jessika zaútočí."
" Ano, přesně tak."
" Nechceš mi ještě něco říct?" Znervózní. Určitě něco tají. Přenesu si ji do klína.
" Nevím. Bojím se tvojí reakce."
" Poslouchej, nikdy bych ti neublížil! Raději bych se zabil, než abych ti něco udělal. Nemůžu tě ztratit, když jsem tě konečně našel."
" Řeknu ti to později. Teď pokračuj s vyprávěním. I když s tím momentálně nesouhlasíš, nezbývá ti nic jiného, pokud chceš slyšet, jak vše bylo."
Sice nechci, ale poslechnu. Nic jiného mi nezbývá, přesně jak říkala. " Tentokrát se vydáme do doby šest let od svatby."
Minulost
Na nohou houpám Carolin. Naši dcerku. Je spíše podobná Isabele. Po mě má pouze hnědé oči. Zítra ji bude přesně pět let. Už jsem vymyslel i dárek. Jen ho ještě musím dodělat. Jelikož je zítra neděle, nebudu mít rán čas. Musím do kostele. Kážu nedělní mši. Sice bych s našimi penězi nemusel pracovat, ale kvůli Bohu jsem tu práci přijal.
" Zlatíčko, pojď, je čas jít spinkat." Stále mě překvapuje její krása, jak vnitřní tak i ta na pohled. Mám nekrásnější a nelepší ženu na světě. Lepší jsem si nemohl vysnít.
" Už jdu matko má. Krásný večír otče můj." Zamává a už běží ležet. Je to takový diblík. V den jejího narození jsem byl nejšťastnější muž na světě. Ještě tu noc jsem šel vyřezat ze starého dubu postýlku. Dnes se tam chystám znova. Jdu vyrobit panenku na hraní.
Usadím se s nožíkem a dřevem na mezi. Je tu krásně. Měsíc mi svítí na práci, ani nepotřebuji petrolejovku. Hned se pouštím do vyřezávání. Křup, zazní do ticha noci. Tohle nemohlo udělat zvíře, leda nějaký neopatrný člověk. Rozhlédnu se po okolí. Nikde nikdo. Moment. Támhle za tím stromem někdo je nebo není? Nejsem si jist, dokonale splývá s prostředím. Odhodlám se k odvážnému činu. Vstanu. V ruce držím nůž na obranu. Když dorazím do lesa, nic nevidím, jen tmu.
" Jsi odvážný," ozve se mi hlas za zády.
Ať se rozhlížím jak chci, nikoho nevidím. " Kdo jste?"
" Jsem ten, který tě udělá věčně mladým."
" Proč se mi neukážete? Ukažte se a bojujte jako muž." Můj hlas zní statečněji než se cítím.
" Jak si přeješ." Na louku vystoupí muž. Jeho tvář je bílá, oči připomínají noc a ústa má sytě rudé. Jeho oblečení se vůbec nehodí do této doby. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Usměje se mým pochybám a tím odhalí špičáky delší než ostatní zuby. Nemůže být to, co si myslím. Kde by se tu zplozenec pekla vzal? Ale jeho podoba mluví jen pro jeden název.
" Domýšlíš si správně. Jsem upír." Couvnu. " Ale no tak pastorku, přece by ses mě nebál. Vždyť jsem vlastně taky syn boží."
" Nemůžeš být syn boží. Ty jsi potomek ďábla. Jak se opovažuješ hanit jméno nejvyššího?" I přes svůj strach si vybavuji určité části knihy zatracených. Nůž mi nebude stačit, chtělo by to meč, kterým bych mu usekl hlavu a pak mu do srdce zabodl dřevěný kůl.
" Jsi obeznámený. Asi bych se ti měl představit Amadeusi. Leonel jest jméno mé." Vysekne ukázkovou úklonu. Nestojím mu o ní.
" Ty znáš mé jméno?"
" Ovšemže. Má dcerka si tě vybrala za manžela a já ji splním vše, co jí na očích vidím. Takže ti ani útěk nepomůže."
Pokusím se o něj, ale vše je zbytečné. Jeho ruka zadrží veškeré mé další pokusy. Uchytí můj krk. Pak už jen cítím slabé bodnutí.
" Teď jsem tě vysál na pokraj smrti. Když teď odejdu, zemřeš."
" Odejdi, chci umřít. Můj pán mě k sobě volá." Na víc se už nezmůžu, ztrácím vědomí.
Vše se odehrává mimo mé myšlení. Vystupuji ze svého těla. Jasně vidím sebe i Leonela, který se nade mnou sklání, s rukou přiloženou k mým ústům. Jakmile dopadne první kapka jeho krve na rty, vracím se do těla. Panebože, já nechci být upír, nechci. Proč jsi mi tohle udělal? Což jsem ti věrně nesloužil? Odpověz, tak k odpověz! Znovu ztrácím vědomí.
Probudí mě nesnesitelná bolest na krku. Co se to děje? Proč mám tak nesnesitelnou žízeň, která mi nedovolí myslet na nic jiného? Vyhání mi všechny myšlenky a pocity z těla. Připadám si mrtvý……..tak nesnesitelně mrtvý.
" Vždy tě budu milovat Amadeusi, tohle je pro tvé dobro. Jsme si souzení, tímhle naše láska nekončí. Shledáme se v jiných životech. Sbohem." Slyším Isabelin hlas. Otevřu oči.
" Amadeusi, ty žiješ!" Padne mi okolo krku.
" Isabello mám žízeň, tak strašnou žízeň."
" Hned můj drahý." Vyskočí, aby mi posloužila, ale já si ji přitáhnu nazpět. Hmm tak krásně voní.
" Nechci vodu, chci tebe. Tak krásně voníš." Uchopím její hlavu a trhnutím ji zlomím vaz. Musím uhasit tu strašnou chuť. Zakousnu se do hrdla. Svěží, horká krev proudí do mých úst. Hltavě polykám. Za chvilku vysaji všechnu krev i z té poslední žilky. Bez výčitek svědomí odhodím tělo na zem. Teď je na řadě dcera. Potřebuji další krev.
" Carolin, kde pak jsi? Už můžeš vylézt, vše je v pořádku," pokouším se mile. Kam ji ta mrcha jen schovala? Prohledám stůl, postel, skříně, ale nikde není. " Tak kde jsi??" Zahřmím rozčílením. Oči mi zalétnou na pec. Ano, tam bude, je to její oblíbená skrýš. Že mě to nenapadlo hned. " Tak tady jsi, pojď k tatínkovi." Uplakaná mi proběhne pod rukama. Tak ona si chce hrát?? Dobrá, jak chce. Po chvíli je konečně zahnaná do kouta, už nemá kam utéct. Snažím se být ještě trošku milý, jenže každé mé slovo, ji rozpláče ještě víc.
"" Drahoušku poběž k mamince," Kdo tu co chce?
" To není možné. Nemůžeš být živá, vždyť jsem tě před chvilkou zavraždil." Přece nemůže být Isabela. Carolin se jí vrhne do náruče. Zaraženě stojím na místě.
" Ano, tak jest. Naší dcerku však nedostaneš. Nevydám ti jí, i kdybych měla umřít tisíckrát. Drahoušku, pojď, odvedu tě k lepším lidem!" Otočí se na dcerku. " S tebou jsem Amadeusi neskončila, sejdeme se v budoucnosti. Později zjistíš jakou jsi udělal chybu, když jsi mě zavraždil. Za čas se ti vrátí svědomí, vzpomínky na lidský život, city a hlavně svědomí." Ano, je to ona. Takhle se přesně vyjadřovala, když byla rozčílená. Ale jak je to možné? Jasně vidím její tělo na zemi. Než se vzpamatuji jsou pryč. Otevřu dveře a hodlám se rozeběhnout za nimi.
" ÁÁÁÁÁÁ." Rychle je zase zabouchnu. Slunce. Nesnáším slunce. Vadí mi jeho žár. Rychle zabedním všechny okenice. Všechno se mi plete do cesty - židle, skříně, tělo. Tělo? Počkat. Jak může být Isabela tady mrtvá a také venku živá? To nedává nejmenší smysl. Pozvednu ji a odvedu do ložnice, kde ji uložím. I ve smrti neztratila svoji krásu. Dívám se na ní do setmění. Vyjde měsíc a mě se v hlavě honí jediná myšlenka : Pane Bože, co jsem to jen udělal?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Mám pokračovat ve psaní knížky?

Ano!!
Je to jen na tobě....
Rozhodně ne!!

Komentáře

1 pantherka pantherka | Web | 15. října 2007 v 14:42 | Reagovat

fňuk, fňuk :_( Ale je to úžasné. Nemůžu se dočlat pokračování :o)

2 LeOnKa LeOnKa | 15. října 2007 v 14:58 | Reagovat

Nádhera:)))fakt krásný!!!!vždycky,když čtu tvoje příběhy,tak si i k tomu všecko představuju,jak asi kdo vypadá,tu krajinu kolem..prostě a jednoduše jsi ŠIKULKA...

3 vesper vesper | Web | 16. října 2007 v 19:29 | Reagovat

Jako vždy, jsem napnutá co se bude dít dál. Ale jenom bych, jak Amadeo popisuje vůni její krve, nechala pouze tuto větu: Její krev tak divně voní, tak štiplavě až skoro odpudivě. Protože dál mi připadá, že čtenáři už prorazuješ moc věcí dopředu, někdy je méně více. Kdy plůnuješ pokračování? :-)

4 Antionette Antionette | Web | 16. října 2007 v 19:30 | Reagovat

Moc moc hezké. Fakt. Už se nemůžu dočkat pokračování. Je to fakt dobře napsané.

5 Andreica Andreica | Web | 16. října 2007 v 19:38 | Reagovat

vesper: Jsem ráda, že tu mám i připomínky;-). Tvůj návrh se mi líbí, rozhodně ho použiji. Díky moc:-).

všichni: pokráčko netuším, ale během dalšího týdne by se tu rozhodně mělo objevit;-)

6 archivald archivald | 16. října 2007 v 21:26 | Reagovat

je to úžasný :-)

už se móóóóóóc těším na další pokračování:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama