Ztracená láska - 5. část (KONEC)

11. listopadu 2007 v 14:34 |  Ztracená láska
Rozloučím se s posledním děvčetem z mého oddílu, předám ho spokojeným rodičům a zamávám jí na cestu. Konečně na cestě uvidím známé auto. Nikdy bych neřekla, že mi děti budou tak chybět. Jsem na nich vážně citově závislá.
" Mami, mami" Křičí jeden přes druhého, jakmile vystoupí z auta, aby se za mnou mohli rozběhnout. Obejmu se s nimi. Mačkám je tak moc, jako bych je neviděla miliardu let.
" Ahoj miláčku," políbíme se s Milanem na uvítanou. Tak moc mi chyběl. Je přesný opak Petra. Hned jakmile jsem ho poprvé uviděla, okamžitě jsem se do něj zamilovala. Zamilovala jsem se do těch jeho hnědých očí i vlasů, připomínal mi mého nejoblíbenějšího herce Jamese Franca.

" Ahoj medvídku. Moc jsi mi chyběla a dětem taky. Už se těším, až za dva týdny skončíš. Děti pošleme k babičce, abychom si mohli udělat společný večer." Přesně pro tohle ho miluji. Za každé situace mi dokáže zvednout náladu.
" Pojďte představím vás mé dobré kamarádce."
Odvedu je za Ivčou. " Ivčo tohle je Milan, můj manžel, a děti, Roman a Izabela."
" Ráda vás všechny poznávám. Je krásné si k popisu představit i obličeje. Evelin stále mluvila jen a jen o svém milovaném muži a jejích báječných dětech." Přidřepne si k mým pokladům. " Co kdybychom je tu nechali samotné? Však si maminky užijete ještě víc než dost."
Vyjdou spolu na chodbu, kde je po chvilce doženu. " Díky moc, tak proto tam je tak uklizeno."
" No jasně, určitě jste po měsíčním půstu sexuální vyprahlí. Takže si to spolu užijte. Mimochodem, vypadá jak James Franco."
" Já vím," rozloučím se s nimi. S tou vyprahlostí měla pravdu. Tak moc mi chyběly jeho dotyky, ústa... Prostě on celý. Za hodinku nezvládneme tolik, kolik bychom chtěli, ale mi si to vynahradíme, až budu doma. Doprovodím ho k autu, kde se s ním rozloučím dlouhým polibkem. V zádech cítím něčí pohled. Otočím se a zůstanu strnule stát. Kouká na nás Petr a v ruce drží něco, co svým tvarem připomíná rozmačkanou bramboru. Milan se vykloní, aby mohl vidět, co mě tak znervóznilo.
" To je on?"
" Ano." Všechno ví. Už od začátku našeho vztahu jsem mu řekla pravdu, nechci mít žádné tajemství.
" Miluješ ho?"
" Ne." Nevydržím se mu dívat do očí, uhnu těmi svými.
Pozvedne mou hlavu, abych se na něj koukala. " Miluji tě, ale nechci, abys se mnou byla, pokud miluješ někoho jiného. Navíc otce svých dětí. Rozmysli se. Rozhodnutí nechám na tobě. Nebudu se na tebe zlobit, ať se rozhodneš jak chceš." Otcovsky mě políbí na čelo.
" Milane!" Je už však pozdě, odjíždí. V zatáčce se naposledy podívá. V jeho očích mohu číst bolest, ale taky velkou odhodlanost. Nechci se rozhodovat, vím, koho chci.
S hlavou sklopenou projdu okolo toho, díky kterému mám z života peklo.
" Neřekla si, že máš přítele." Řekne ublíženě. Ublíženě? Já jsem ta, které ublížil, ne on.
" Kdyby ses nestaral jen o sebe, dávno bys to poznal," vyjedu na něj naštvaně. Proč mi musí ničit život? Proč??
Oči mu sklouznou na mou levou ruku, na které se třpytí snubní prstýnek. " Tak takhle to je."
" Jo přesně takhle. Promiň, že s tebou nemůžu dál vést řeč o mém životě, ale musím jít za svým oddílem.
K Ivě přiběhnu celá uplakaná a vpadnu jí do náruče. Ani nevím, proč brečím. Jestli kvůli Milanovu odjezdu nebo kvůli Petrovi. V srdci se mi mísí dvě lásky. Která je však větší?
" Co se stalo maminko?" Natahuje taky Izabelka. Raději je pošlu si hrát. Musím být s kamarádkou o samotě. Všechno jí povím. Prý to věděla, že to takhle nějak dopadne, ale s rozhodnutím mi nepomůže. To je prý na mě.
Uběhli dva týdny. V rozhodování jsem hodně pokročila. Snažím se Milanovi dovolat, ale nebere mi to. Zjevně mě nechce ovlivňovat.
Dnes večer je poslední diskotéka. Petrovi jsem se vyhýbala, jak jen jsem mohla. Přiznávám, nebylo to lehké. Hlavně když se vzdal svého postu v kuchyni, aby si mohl vzít na starosti oddíl. K mé smůle ten, v kterém je Roman. Celou domu jsem čekala, kdy se objeví ve dveřích, aby se mě zeptal, jak to bylo doopravdy. Naštěstí nepřišel.
Po ohňostroji uložím oddíl do postele. Zítra odjíždíme domů. Izabelce a Romanovi se vůbec nechce, našli si tu kamarády. Večer jsem se domluvila s Tomášem, že potřebuji zítra už v šest hodin odjet. Nesnesla bych, aby se Petr znova viděl s Milanem, v tu ránu bych litovala svého rozhodnutí.
Ještě než dojdu zpátky na diskotéku, napíšu Milanovi zprávu :" Miluji jen tebe. Přijeď pro nás zítra v 6."Rozhodně svého rozhodnutí nelituji. Mezi námi má vztah budoucnost. Jsem jeho žena a musím se podle toho chovat.
Jakmile vejdu dovnitř, hned se mi zlepší nálada. Koukám na mladé páry, jak si užívají posledních hodin, které jsou spolu. Líbají se a určitě si slibují věčnou lásku. Kde jen jsou ty doby, když jsem tu takhle stála s Petrem a myslela si, že je to mezi námi navždy. Najednou se objeví vedle mě. Mlčky kývne hlavou k parketu. Mám nebo nemám jít? Vlastně proč ne? Zítra odjíždím, tak si s ním alespoň naposledy zatancuji.
DJ se chopí mikrofonu, aby mohl uvést další písničku: " Tahle píseň je výhradně pro jednu osobu, která tu má vzkaz :'Vždy jsem tě miloval. Dej mi ještě jednu šanci.' Vy ostatní si užijte píseň od Leoše Mareše, MILUJI.
Ach ne, to přece nemůže být pravda. Tahle písnička je přece moje a Petra, snad tam ten vzkaz nenechal on. Podívám se mu do očí.
" Tahle písnička je naše. Pamatuješ si?" Takže on si vzpomíná. Nechal mi tam vzkaz s vyznáním. On mě nenechá jen tak v klidu žít, vždy mi musí zkazit všechny plány. Pevněji si mě k sobě přitiskne. Položím mu hlavu na hruď. Když skončí písnička, vezme mě za ruku. Ani se nezdráhám, poslušně s ním jdu. Jsem jako omámená. Dojdeme k němu do pokoje. Po celé místnosti jsou rozestavěné svíčky. Ne, jen tohle ne. Bože za co mě to trestáš?
" Potřebuji si s tebou promluvit, posaď se."
Sednu si co nejdál od něj, což znamená na křeslo, které sousedí hned s postelí. Oči raději sklopím k zemi. Nemůžu se na tu krásu koukat.
" Evelin podívej se na mě." Pozvednu zrak. Klečí přede mnou s pokorou a láskou v očích. " Znám celou pravdu." Nadechuji se, abych něco řekla. " Ne, neříkej nic. Nech mě první mluvit. Vím, že Izabela a Roman jsou moji. Koukal jsem do jejich karty. Navíc mi Roman sám řekl, že jsi se vdala teprve tenhle rok. Nekruť hlavou. Je to pravda, tak proč jí popíráš? Proč jsi mi jen nic neřekla? Postaral bych se o vás."
" Nechtěla jsem," hlesnu. Lhát nemá cenu. " Nechtěla jsem, abys o nich věděl. Miloval jsi jinou. Nevydržela bych, kdybys ji kvůli nám opustil. Původně jsem šla na potrat, ale pak jsem si uvědomila, že bych zabila tvé dítě. Nedokázala jsem na něj jít. Nechala jsem si je. Vychovala je společně s matkou. Pak jsem potkala Milana, líbil se mi. Miloval mě a já jeho taky, tak jsme se vzali. Když jsem jela sem, nečekala jsem, že tě tu potkám. Nikdy jsi se neměl dovědět pravdu. Nikdy."
" Ty můj blázínku. Vždyť už tenkrát jsem tě miloval celým srdcem, jen jsem si neuvědomoval pravdu. Začněme znova. Vezmu si vás k sobě, budeme rodina."
Znova. Jak krásně to slovíčko zní. V jeho pohledu se zračí láska. Vezme mě do náruče a přenese na postel. Něžně se začneme líbat. Poznáváme jeden druhého. Milujeme se něžně, s pocitem nenaplněné lásky a touhy. Jak já jsem po tomhle okamžiku toužila celých šest let. Stále si opakujeme jediné slovíčko, slovíčko, které znamená lásku. Lásku, kterou jsme v sobě oba hodně dlouho dusily.
" Slib, že zůstaneš," zašeptá vysílením. Jsou tak čtyři hodiny ráno. Únavou s těží udrží otevřené oči.
" Slibuji." Políbíme se, a pak vysílením usne. Já však nemůžu usnout. Koukám na tu krásnou tvář, kterou nikdy nepřestanu milovat.
Stále přemýšlím, jestli neudělám blbost, tím, co se právě chystám udělat. Opatrně vstanu z postele, abych ho nevzbudila. V pokoji najdu papír s tužkou. Jak jen vyjádřit slov, co cítím? Jak obhájit svůj čin? Dopis mu položím vedle hlavy a naposledy ho políbím. Ze spánku můj polibek opětuje.
" Děti vstávejte, musíme se připravit." Vzbudím ty mé zlatíčka.
" Už? Vždyť jsme se ani nestačili rozloučit," ztěžují si.
" Rozloučili jste se včera. Tak pojďte, už na nás čekají."
Mám pravdu, jakmile vyjdeme ven, už nás z dálky vítá babička s Milanem a ještě jednou osobou.
" Ivo?" podivím se. V tuhle hodinu by měla ještě spát.
" Musím se s tebou přece rozloučit." Pevně mě objeme. " Snad děláš dobře," zašeptá mi do ucha. Sama nevím, jestli dělám dobře.
" Díky. Zavolám ti a někdy k nám musíš přijet nebo já přijedu k vám." Rozloučím se s ní.
Nastoupím do auta. Milan na mě kouká, asi se taky rozmýšlí. Usměji se na něj a políbím ho. Pomalu se rozjedeme. Ivča nám mává. Já mám však upřené oči na postavu, která poplašeně vyběhne ze dveří s dopisem v ruce. Naše oči se setkají. Jeho ústa mi říkají, ať to nedělám, ať neodjíždím, že mě miluje. Přitisknu ruku k okénku a on na dálku udělá to samé. Po tvářích se mi koulí slzy jako hrachy. Dělám chybu, velkou chybu, ale musí to tak být. V dopise jsem jasně vyjádřila své myšlenky jednou větou: " Miluji tě a vždy budu, ale musím to udělat. Sbohem."
V tu chvíli jsme oba propojení. Cítím jeho bolest. Poslední, co vidím, je slza, která se mu sveze z tváře na zem s příslibem na rtech - Já si tě najdu.
Milan mě chytne za ruku. " Jsi si jistá?"
" Jsem." Srdce mi puká bolestí, ale má to tak být. Nikdy mě nenajde. Nemá šanci, a Iva mu určitě nic neřekne, nezradí mě. Už nebudu tak moc milovat, jak jsem milovala jeho. Ale musím být silná kvůli dětem. Až budou větší, řeknu jim pravdu. Pravdu o jejich otci, kterého jsem milovala celým srdcem, ale tu lásku jsem musela pohřbít. Já ji zatratila, i když jsem se snažila, aby to dopadlo jinak. Setřu si poslední slzu, která dává sbohem, mému drahému. Znova jsem nalezla svou životní lásku, ale pro dobro ostatních jsem ji nechala jít svou vlastní cestou. Tím jsem ji navždy ztratila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LeOnKa LeOnKa | 11. listopadu 2007 v 15:22 | Reagovat

Chjo,a já se tak těšila,že bude happyend a ono nic,mno aspoň je to reálný,máloco ve skutečnosti končí dobře,že?!:)ale jinak,tenhle konec jsem vůbec nečekala,takže super:)jsi šikulka:*

2 kimy kimy | 11. listopadu 2007 v 15:37 | Reagovat

Je to vážně nádherná povídka a já obdivuji každého, kdo dokáže napsat tak překrásné dílo. Ten konec sice není zrovna podle mých představ a tak mě napadlo jestli neplánuješ, že by ji přece jenom našel? Mohlo by to být třeba z jeho pohledu? Vyhov prosím mé romantické dušičce, která touží po happy endech!! Moc prosím, prosím, prosím!!

3 Andreica Andreica | Web | 11. listopadu 2007 v 15:55 | Reagovat

Kimy: vyhovím tvé dušičce pod jednou podmínkou. Musí s tebou souhlasit nejmíň pět lidí;). Pokud bude, tak napíšu pokráčko z Petrova pohledu a udělám happyend. Já vím, možná jsem krutá, ale chodí sem denně, přibližně 16 lidí, z toho mi píše komnáře tak 5 z nich, takže záleží jen a jen na vás, jestli to bude mít dobrý konec nebo to zkončí takhle..........

4 kimy kimy | 11. listopadu 2007 v 17:22 | Reagovat

Lidi prosíííííííím, alespoň pět z vás přece musí mít to srdce a souhlasit se mnou!! Zvláště teď když je škola se přece musíme nějak odreagovat a nechat vychladnout naše mozky, které se pomalu, ale jistě zavařují nad množstvím toho učení, které se nám učitelé- ti tyrani- snaží vtlouci do hlavy, i když nejmíň polovina z toho nám v životě bude na dvě věci!! Snažně vás prosííííííííííím a navíc pomyslete na chudáka Evelin, přece ji nemůžete nechat strávit život s někým koho ani nemiluje a to ani nemluvím o Románkovi a Izabelce, oni přece potřebují otce!! Prosííííííím

5 kimy kimy | 11. listopadu 2007 v 17:24 | Reagovat

Lidi já vím že je to trochu melodramatický a asi mi z tý školy už fakt hrabe, ale prosííííííííím

6 andy andy | E-mail | Web | 11. listopadu 2007 v 19:42 | Reagovat

Už začala SONB , tak scháněj hlásky ...... :D

7 Rimmer Rimmer | 11. listopadu 2007 v 21:28 | Reagovat

No, já myslim že to z jistýho pohledu happyend je... Zalezi na tom jak se clovek diva na vec... No ale abys uspokojila i ty romanticteji zalozene ctenare, tak bys mohla napsat i druhej konec s tim vysnenym happyendem...

8 Lenííís Lenííís | 12. listopadu 2007 v 18:57 | Reagovat

njn..číča spisovatelka..:D sice to neni nic oproti Pani Bovaryové..:D ale néé..sranda..jsi šikovná kočko...sice je to hnus...ale takhle to prostě je.:-*

9 alfik alfik | Web | 19. listopadu 2007 v 15:30 | Reagovat

tak andy, tahle povídka se ti moc a moc povedla... je to fakt super... dokonce se mi i svíralo srdce u toho konce! máš to fakt skvěle napsané!

10 Kadýsek Kadýsek | 28. března 2008 v 20:07 | Reagovat

Andreico je to moooc krásnýýý:-*povedlo se ti to

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama