7. kapitola - Znovuzrození / 4. část

23. prosince 2007 v 15:29 | Andreica |  Den smrtí nekončí
Mírně omámená dojdu k oknu, abych ho otevřela. Okamžitě vklouzne dovnitř. Obejme mě, divže nejsem jeho silou rozmačkána.
" Jsi v pořádku. Tohle už vážně překračuje všechny meze. Jak mohla zjistit, kde bydlíš?" chrlí jednu větu za druhou.
" Brzdi. Jessiku mám někde, stejně je teď v pekle nebo kam chodí upíři po smrti. O ni mi v nejmenším nejde."
" V čem je teda háček?" Je snad nevšímavý?
" Co ty děláš na slunci?! No? Chci pravdu, žádnou vymyšlenou báchorku o tom, že na slunce můžou jenom staří upíři. Vždyť ty jsi přece nemohl na denní světlo a teď tu stojíš přede mnou?? To je prostě pí*ovina. Promiň za ten výraz, ale lepší jsem nemohla v mém rozpoložení použít." Nemůžu se smířit s fakty. Přece nemohla mít pravdu. Sice tu Amadeo stojí přede mnout, stojí na slunci…..NA SLUNCI!! Angelo vzpamatuj se. Ona měla jednoznačně pravdu, jak jinak by tu mohl být? Ne! Mé srdce tomu odmítá věřit. Najednou ucítím v mozku něco, co tam rozhodně nepatří. Podívám se na Amadea. To on! Snaží se mi přečíst myšlenky. Snažím se ho zarazit, jak mě učil. Kupodivu to není tak těžké.

" Zabránila mé schopnosti. Je můj šikovný anděl."
" Neříkej mi anděli!" Jak se jen opovažuje? Já tu vedu vnitřní boj a on mi mezitím říká tak, jak nejkrásněji může. Nesnesu tuhle část. Cítím, že každou chvíli vybuchnu.
" Nic takové jsem neříkal, ale myslel jsem si to. Jak můžeš slyšet mé myšlenky?"
Takže měla pravdu. Všechno byla pravda a on se mi tu vysmívá do očí. Ten parchant! " Okamžitě vypadni z mé hlavy," řeknu, protože zase cítím ten pocit. " Vypadni z mé hlavy. Mého bytu. Mého života. Už tě nikdy nechci vidět." Tohle jsem vůbec neměla v plánu. Nechci, aby odešel. Ale ano, chci! Připadám si, jako bych v sobě měla dvě Angely a ta zlejší půlka zrovna vyvstala na povrch. Nemůžu ji vůbec zastavit.
" Angelo, miláčku," pokusí se.
" Neslyšel jsi? Vypadni. Zmiz. Okamžitě. Nenávidím tě. NENÁVIDÍM TĚ!!!" řvu na něj z centimetrového odstupu. Chtěla bych mu tím nožem, který ještě pořád držím v ruce, proklást srdce. Vylejt mu svěcenku do jeho krásného, ale přesto odporného ksichtu!
" Přísahám ti, že nemám nejmenší tušení, proč můžu být na slunci. Cítil jsem se s tebou vnitřně spojený. Poznal jsem, že v domě je Jessika a snažil jsem se ti zabránit, abys vešla. Ale ty jsi tak paličatá, vůbec jsi neposlechla. Neměl jsem jinou možnost, než se za tebou vydat, i přes riziko, že bych mohl na slunci zahynout. Nestalo se tak. Auto jsi mi odvezla, nemohl jsem se k tobě dostat rychleji. Když jsem se vyhoupl na okno. Jessika mě uviděla a něco ti řekla. Měla jsi v očích strašně divný výraz. Teď vím, že jsi jí uvěřila. Kdyby ses přece jen rozmyslela, víš, kde mě najdeš. Miluji tě," vyskočí zpátky na okno. Ještě před dopadem se naposledy ohlédne. V očích má naději, kterou mu nemůžu v tuhle chvíli vůbec poskytnout. I kdybych sebevíc chtěla, nemůžu. Sice jeho hlas zněl tak moc upřímně, ale prostě nemůžu. Potřebuji čas.
" Jdi už," šeptnu do podlahy. Zklamání, které se mu zračí v obličeji, mi rve srdce na kousky. Bez jediného slovíčka odchází.
Po jeho odchodu se vrhnu vysílením na zem. Nechci brečet, ale slzy překročí stavidla. Pak už o sobě nevím. V návalu neštěstí, ale i obrovského vzteku na sebe samu, začnu po svém pokoji ničit věci. Za chvíli se po zemi válí střepy z vázy a obrazů, třísky od stolu, peří z peřin i polštářů a další různé zničené věci. Chystám se i zničit jedinou fotku s rodiči. Jedním trhnutím jí rozpůlím vejpůl. Trhavý zvuk mě probudí z transu. Rozhlédnu se po pokoji. Co jsem to jen udělala? Zničila jsem si celý pokoj, ale ten mě nemrzí tak moc, jak zničená fotka s mými rodiči. Ve stolku vezmu izolepu, abych se pokusila napravit obrázek. Po opravě není zrovna ideální, ale pořád lepší než nic. Pustím se i do uklízení v pokoji. Stůl je úplně odepsaný. Nemám nejmenší tušení, kde jsem vzala sílu na jeho zničení. Tetě budu muset říct jen poloviční pravdu. Řeknu jí o zabití Jessiky, ale víc nic. Vždyť jsem přece tenhle nepořádek udělala při jejím ničení, není liž pravda?!
Je tu předposlední den prázdnin a s ním i den Johnova pohřbu. S Amadeem jsem od onoho dne nemluvila. Každý den jsem chodila před jeho barák, abych mohla aspoň sledovat jeho odraz. Vím, že mluvil pravdu, ale hrdost mi nedovolí připustit, abych se mu šla omluvit. Těch několik dní bylo zničujících. V práci jsem se skoro vůbec nemohla soustředit, protože mi každou minutu létali myšlenky úplně někam jinam. Přetrpět celou noc byla muka. Doma jsem pak zase brečela do polštáře. S partou jsem se přestala stýkat. Neměla jsem sílu. Dnes se jim však nevyhnu. Na pohřeb musím, mám tam proslov. Obléknu se do černých šatů, je čas vyrazit. Teta mě při odchodu políbí na čelo. Naštěstí mám ještě ji, ale mi mám i mé věrné kamarády, kteří stojí vždy při mně. V kabelce mi pípne smska: ZA CHVILKU JSME PŘED TVÝM BARÁKEM, ČEKEJ NÁS. JOCELYN.
Ta chvilka u nich znamená přesně patnáct minut. Sednu si na místo spolujezdce. " Ahoj všichni," řeknu mdlým hlasem, který ani já sama nepoznávám. Tak moc jsem se změnila. Mám kruhy pod očima, nevýrazné oči a nějak mi začaly bělat vlasy. Je neuvěřitelné, co s člověkem dělá láska. Láska a hlavně blbost. Nedokážu přiznat svou chybu, i kdybych sebevíc chtěla. A tak trpím.
" Vypadáš příšerně."
" Díky za povzbuzení Alexi."
" Nemáš vůbec zač. Jenom konstatuji pravdu. Auul," vykřikne, jelikož ho Lena asi slušně nakopla do holeně.
" Dělal si srandu. Sluší ti to," zalže.
" Jsi milí, snažíte se mě rozveselit, ale narazíte na velkou překážku. Nesnažte se, prosím. Nemám náladu."
" Nemůžeš se nám vyhýbat věčně. Všichni víme, jak tě musel rozchod s Amadeem vzít, ale on není první ani poslední chlap v tvém životě. Tak se koukej vzpamatovat, protože mi se na tebe nemůžeme takhle koukat. Za dva dny jdeme do školy, a pak máš narozky. Tam se určitě vzchopíš. Mi ti věříme, ale musíš se taky trochu snažit. Bez tvé snahy ti nebudeme moct pomoct. Máme tě rádi. Neradi vidíme, že ze sebe děláš trosku."
Jocelinin proslov mi vžene slzy do očí. " Díky." Naštěstí jsme už na místě, takže nemusím víc říkat. Stejně se tomu nevyhnu. Knězovi řeči skoro vůbec nevnímám. Pouštím je jedním uchem dovnitř, druhým ven. " … teď vám něco řekne Angela Salvador, nejlepší kamarádka Johna a přítelkyně Pocketovic rodiny."
Pomalu kráčím uličkou. Všechny oči jsou upřené na mě. Tak tohle nezvládnu, nemám nejmenší šanci. Vůbec jsem si nepřipravila proslov. " Zvládneš to. Když jsi dokázala zabít upíra, tak tohle je maličkost. Věřím ti." Rozhlédnu se okolo, nikde ho nevidím. Jen nějaký muž zrovinka odchází pryč. Mohl by…. Ne, určitě se mi jen zdá. Ale co ten hlas?? Muž se otočí. Určitě to je on, nemám nejmenší pochybnosti, mé srdce ho poznalo. Přišel mi dodat morální podporu. I přes mé zavrhnutí je stále se mnou, musí mě vážně hodně milovat. Víc než já jeho. Kdybych ho milovala víc, rozhodně bych nás takhl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti kniha Den smrtí nekončí ( svou odpověď prosím zdůvodni)?

Ano, je úžasná!
Ano, ale něco bych tam vylepšila.
Ne, je hrozná.......

Komentáře

1 kimy kimy | 23. prosince 2007 v 16:20 | Reagovat

Ze začátku se mi nezdálo že by se chlapec jen tak vzdal,ale nezklamal!! :)) A ona to s tou hrdostí taky trochu přehnala, i když mě by bylo taky proti srsti přiznat, že někdo jinej měl pravdu a já ne! :)

2 Andreica Andreica | Web | 23. prosince 2007 v 16:37 | Reagovat

Lidičky, chybí tam dvě stránky, takže vy, co jste to už četli, tak si to prosím přečtěte znova.

3 Andreica Andreica | Web | 23. prosince 2007 v 16:52 | Reagovat

ještě jednou se omlouvám, nějak mi blbne blog, takže zbytek dodám zítra nebo ještě večer jako 5. část;). ještě jednou se vážně moc omlouvám

4 Bella Bella | Web | 24. prosince 2007 v 20:48 | Reagovat

Krása!!!!!!!!!Rychle pokráčko!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama