5. kapitola - Vězení / 1. část

1. dubna 2009 v 21:40 | Andreica |  Krev je jen barva
Sedím na záchodě a tupě zírám na ten papírek před sebou. Ne, tohle přece není možné, vždyť jsme si dávali pozor, aby k takovému okamžiku nedošlo. Jsme moc mladí. Tahle věc se má stát připraveným a hlavně zabezpečeným párům. Neříkám, že nejsme zabezpečení, to jsme a dokonce dobře. Kdo by taky v našich podmínkách nebyl? Ale stejně je to brzo, přehnaně brzo. Vždyť ještě nemám ani dokončenou školu. Sice ji dodělám tento rok, ale chtěla jsem jít na vysokou. S tímhle se tam objevit nemůžu. Jak by na mě koukali? Co na vejšce, ale jak budou koukat teď, vždyť to je hrozné! Složím hlavu do dlaní a rozbrečím se.

No tak, uklidni se! Škodíš tím dítěti. Ne! Nesmím to nazývat dítětem. Chvi vlastně vůbec být matka? V devatenácti letech? Odpověď zní ne! Dokážu jít na potrat a tím usmrtit život, který jsme nedopatřením stvořili? Opět ne! Tím pádem se dostáváme na začátek.
S tímhle si sama nepomůžu. Na tomhle nenesu vinu jenom já, ale i otec toho, takže rozhodne za nás oba. On bude případně hlavou rodiny, takže ať převezme zodpovědnost.
Zdrceně sedím na stejném místě a přemýšlím o budoucnosti, která se mi ztrácí před očima.
"Lásko? Jsi v pořádku?" zaťuká mi na dveře můj manžel. Manželé jsme přes dva měsíce a hned tohle.
"Všechno v pořádku. Už jdu." Podívám se na tu zdrcenou holku do zrcadla. Jsem bledší než obvykle. Opláchnu si obličej vodou a až potom vyjdu. Zlatko sedí na posteli a ustrašeně zírá na dveře od toalety. Jakmile se v nich objevím, trochu se uvolní, ale ne moc, pořád neví, co se děje. Neřeknu mu to, dneska ne. Až zítra. Vždyť co můžeš udělat dnes, odlož na zítřek, nejlépe na pozítří. Zítra je neděle, bude lepší důležité věci prodiskutovat až zítra.
"Děje se něco?" Starostlivě mě obejme. Test schovám za zády.
"Vážně je všechno v pořádku." Musím se pořádně přemáhat, abych se zvládla usmát a nedala na sobě nic znát.
"Jsi strašně bílá. Bělejší než dřív. Tys zvracela?" začíná se vážně bát.
"Ano, asi mi nesedl ten dnešní oběd nebo mám střevní chřipku," zalžu mu.
"Pojď, odvedu tě do postele," vezme mě do náruče a opatrně položí na matračku. Sundá ze mě věci, zatímco se modlím, aby text nevypadl z kapsy jean. Peřinou mě přikreje až ke krku. "Jen hezky lež. Donesu ti prášek. Jistě nechceš být nemocná. Kdyby ti bylo špatně a nestihlas to na záchod, tak se neboj a klidně to hoď na zem, uklidím to, až přijdu."
Možná se snažil o vtip, možná ne. Tím, že se nezaměju nic nezkazím. Je mi přece špatně ne? Zvracení se jistě dostaví, ale až tak za měsíc a navíc se nebude jednat o střevní chřipku. Možná už budu mít trošku bříško, no spíš ne. Budu v druhém měsíci. Moment! Cože?! Už přemýšlím, jako bych si ho chtěla nechat. A nechci? Vždycky jsem chtěla být dobrá máma. Být prostě ta nejlepší a nejmilejší rodič na světě Plánovala jsem si je až tak za pět let, ale život překvapil. Nemůžu se bránit osudu. Tohle je jednoznačné znamení kam má další cesta bude směřovat.
"Neboj se, já tě nedám," obejmu si břicho.
Zjevně usnu, protože mě probudí randál na chodbě.
"Jen lež lásko, půjdu se kouknout, co se děje," vyleze z křesla a už sahá po klice, kdy se rozrazí sami.
"Otče?" tázavě povytáhnu obočí.
"Máme problém. Oblíkni se a sejdeme se v zasedací místnosti," jeho vystrašený výraz ani na chvilku nepoleví. Nenamáhá se s rozloučením, prostě odejde. S manželem si vyměníme zmatené pohledy. No co, rozkaz je rozkaz. Vemu si na sebe černé tílko, černé džínové kraťasy a černé boty nike
"Měla bys ležet, vždyť jsi nemocná," namítne před odchodem z místnosti.
"Cítím se mnohem líp, ten spánek mi pomohl. Vážně," lípnu mu pusu na tvář. Prosmeknu se mu pod rukama. K zasedačce doběhne o pár vteřin dýl jak já. Do místnosti vejdeme společně. Jsou tu snad všichni, které je potřeba, od nechytřejších až po ty nejlepší bojovníky. Je tu konce i náš vrchní plánovač strategií. Tohle je vážně průšvih, pokud je tu on, znamená to pouze jedinou věc. "Je to tady," špitnu.
Stejně mě ostatní slyší. Okamžitě všichni utichnou. Slyšíte každý nádech. On jim třen fakt došel až teď? Proč si jako mysleli, že tu je ten koordinátor? Pro srandu králíkům, teda spíš vlkům?
"Ano, máš pravdu, dcero. Beatriceini věrní na nás dnes v noci zaútočí. Za ten rok a půl se dobře vycvičili a je jich velká převaha. Nezamlouvá se jim nový režim, nesouhlasí s novou vládou nad nimi."
Já s novým režimem sice souhlasím, ale nevím, kdo za tím stojí. Neviděla jsem vládce upírů a určitě ani neuvidím, nepřeje si se stýkat se ženami. Jedná pouze s muži, které si taky vybírá. Roka a půl tam chodí můj manžel, jenže se to prý brzo změní, protože bude chtít mluvit s naším vládcem Zatím ta chvíle nenastala, a pochybuji, že nastane. Nás vládce souhlasí s novým režimem, ale averze vůči upírům ho nezbavila, nechce se tedy s ním setkat. Já bych to brala všemi deseti, kdybych věděla, že by mě přijal. Posadím se vedle, v budoucnu jistě nejlepšího, bojovníka v této místnosti.
"Ahoj bráško," pozdravím ho." Jak se dneska máš?"
"Jde to ségra. Ty jo, ty jsi bledá, stalo se něco?" Čumí jak chleba z tašky.
"Super, další starostlivej chlap do rodiny, bohužel je z mé strany. Mám na opatrovníky vážně štěstí. "Jsi stejnej jako ostatní. Pořád jenom starost. Já chápu, že se bojíte, ale nepřehánějte to tolik. Vždyť je to hrůza. Co bys dělal ty, kdybych ti každou chvíli lezla za prdelí a každou chvíli se ptala, jestli ti něco není?" rozjedu se víc než obvykle.
"Sorry," zvedne ruce v obranném gestu. "Že by tu někdo měl ponorku z manželství?"
Ani se nemusím dívat, kam směřuje jeho pohled. "Ne, on ne. Otec." S více podrobnostmi se nenamáhám, zbytečnost. Jedná se o jeho otce stejně jako o mého. Musí chápat líp, než kdokoliv jiný.
"Ouuu, rozumím. Ale nesmíš se mu divit. Chce si tě užít. Vždyť se mnou byl a vlastně je pořád. Už mi také dost leze na nervy," přízná se bez obalu. Nedivím se mu. Otec se v něm vidí, vkládá do něj všechny své naděje. Bráška je spíš po matce, po otci má nespoutanou povahu a nadání na boj, ten jsme zdědili oba.
"Když už jsme u něj. On ti dovolil jít bojovat? Sice jsi vážně skvělý bojovník, ale přece jen ti ještě nebylo osmnáct, nejsi vlkodlak. Nemůže tě poslat do boje, hlavně ne do tohohle," rozzuřím se. Přece nenechám svého malého sourozence jít na smrt. Vždyť je mu teprve patnáct. To po něm otec nemůže chtít.
"JO ty máš tak co povídat, mamino," řekne naprosto nevzrušeně.
"Cože?" Kdybych zrovna pila vodu, vyprsknu ji. Kdybych jedla, zaskočilo by mi. Nedělám ani jedno, takže pouze zbrunátním.
"No nečum tak blbě, máš to napsané na čele: ,Před chvílí jsem si dělala těhotenský tes a teď nevím, co mám dělat.'"
Ten kluk překvapuje každou chvíli. Pokud jsem vážně tak průhledná, proč si toho nevšimli i ostatní? On sám poznal skutečnost.
"Hale ségra, ne že mi omdlíš, jak by to pak vysvětlil otci dítěte… No nekecej, on to ještě neví."
Jak poznal i tohle? Pouze sem si pomyslela. Myšlenky! "Ty mi čteš mysl," obviním ho z oleje. Jak by jinak tohle všechno mohl jinak vědět?
"Kéž by. Vážně by se mi tahle schopnost občas hodila, ale neboj, neumím číst myšlenky. Tohle mi prozradila vědma, že to nastane, ať se koukám pozorně. Tak jsem se koukal. Poslední dobou jsi jedla víc jak dřív. Dokonce jsi i bez protestů snědla jahody, o které bys nikdy nezavadila ani pohledem. Vyvodit si závěr bylo lehké," jemně se dotkné mého břicha a zašeptá: "Hodně štěstí prcku. S nimi za rodiče nebudeš mít lehký život."
"Ještě nevím, jestli si ho nechám." Jakmile vyslovím tuhle větu, je mi okamžitě jasné, že lžu. Rozhodla jsem se už před spánkem. Nedokázala bych ho zabít. Bráška se pouze usměje. Jistě myslí na to samé, co já.
"Vážení," rozlehne se velitelský hlas po místnosti. A máme po povídání, porada začíná.

Stejně jako dívku v mém snu i mě probudí šramot. Trhnu sebou. Hmmm, kdo to jen může být? Rozevřu oči. Je tma. Jenže je stále tma nebo už je nová tma? Všechno by bylo špatně. Po vyhlédnutí ze schodů zjišťuji, že je den, ale obloha je zatažená, blíží se bouřka. Vedle v křoví se opět něco pohne. Zvíře to není, cítím lidskou krev. Takže se mě vydali z paláce hledat? Jenže jsou tam dva a to druhý rozhodně není člověk.
"Sakra," zakleju. Masku jsem nechala v paláci. Jak si teď zachovám anonymitu. Vlastně to je jedno, stejně mi moc anonymity nedodávala, všechno bylo pouze pro můj osobní pocit. Rozhrnu křoví. Co uvidím, mě na jednu stranu nepřekvapí, ale na druhou zároveň strašně vyděsí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rimmer Rimmer | Web | 1. dubna 2009 v 21:49 | Reagovat

Dobre ty :) Melas pravdu, tahle kapitola me prekvapila :) Honem dalsi, ten konec je od tebe normalni skodolibost :D

2 Bella Bella | Web | 1. dubna 2009 v 22:39 | Reagovat

Hele ty! :( Takhle to ukončit! Teď kvůli tobě neusnu! Rychle pokračování jinak za sebe neručim! Jinak opravdu nádherný... :)

3 vivienne vivienne | Web | 2. dubna 2009 v 14:20 | Reagovat

hej!!!! takhle to useknout... rychle další

4 barush barush | Web | 2. dubna 2009 v 19:18 | Reagovat

souhlasim, neni to vůbec fér takhle nás napínat! tak šup sem s pokráčkem ;) ..jináč hezký :)

5 Zlatka Zlatka | Web | 2. dubna 2009 v 21:44 | Reagovat

moc pěkná kapitolka, ale krástká a blbě setnutá! ale už se moc těším až zjistím co jí to probudilo ;)

6 Michelle Sun Michelle Sun | Web | 2. dubna 2009 v 21:48 | Reagovat

skvelé pokračovanie... :) som zvedavá, čo všetko sa vďaka tým jej snom ešte dozvieme...

7 mrně mrně | Web | 3. dubna 2009 v 17:35 | Reagovat

to si děláš srandu! já už z vás spisovatelů vážně raplím, pořád to ukončujete tak hrozně napínavě!

8 alfinka alfinka | Web | 5. dubna 2009 v 17:38 | Reagovat

Super! Ale ten konec ... Fakt! Kdybych tě měla vedle sebe, tak tě kopnu! :-D Honem pokráčko :-)

9 mrně mrně | Web | 9. dubna 2009 v 20:31 | Reagovat

Kdy bude dlaší?

10 mrně mrně | Web | 9. dubna 2009 v 20:47 | Reagovat

nevíš, proč tak blbnou rozcestníky?

11 mrně mrně | Web | 11. dubna 2009 v 20:24 | Reagovat

jéj a chtěla jsem se zeptat o čem byla Tvoje první povídka, kterou si psala v osmi? :)

12 Andreica Andreica | Web | 12. dubna 2009 v 14:02 | Reagovat

[9]: Další bude dneska:)Bohužel jsem nestíhala proto, že mám rozepsanou novou povídku a prostě mi to nedalo, dokud jsem ji nedopsala:) Takže dneska pokráčko a zítra povídka:)...S těma rozcestníkama vážně bohužel nevím:(...A moje první povídka?:-D Ta byla dost vtipná, škoda, že ji už nemám, abych ji sem dala. Byla o dvou pejscích a jeden z nich se ztratil a ten druhý ho šel hledat:)))Docela sranda:)))

13 mrně mrně | Web | 13. dubna 2009 v 0:08 | Reagovat

tak to bych si chtěla přečíst :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama