7. kapitola - Cesta do neznáma/ 3. část

31. ledna 2010 v 20:35 | Andreica |  Krev je jen barva
Tak přidávám pokráčko, je docela dlouhé, tak snad to nevadí :)...Snad se vám bude líbit a můžu vám předem slíbit, že další tu bude co nevidět, protože mě to psaní jednou rukou nějak začalo bavit :)...Hezké čtení

Když se proberu, je všude kolem mě tma. No super, fakt díky Angelo, tohle je poděkování za to, že jsi se mnou v jednom těle? Klidně bych oželela být tady. Jen by mě zajímalo, jak to bude probíhat. Bude to moje alternativní realita nebo Angely? Můžu to zjistit pouze jediným způsobem, vyjít z tohoto místa. Pokud se jedná o Angely zkoušku, tak bych tak po deseti krocích měla narazit na dveře. Nahmatám je, což znamená Angely realitu, teda pokud všechny domy ve zkouškách nejsou stejné.
Jakmile vejdu do předsíně, hned naproti mně je bílá stěna. Chodba vlevo vede do kuchyně a obýváku, ta vpravo k hlavnímu vchodu. Za mnou jsou bílé schody do druhého patra, vyšla jsem totiž dveřmi jejich bokem. Ano, tohle je dům Corelinů. Jasně poznávám ty rysy a jsou tu dokonce i fotografie rodiny. Je na nich Angela, coby Caren Corelinová, ne já.
Tím pádem je jasné, v jaké zkoušce doopravdy jsem. Poslední otázka, kterou musím vyřešit, je, zda musím splnit stejné úkoly jako ona, abych se probrala. Díky bohu si vše pamatuju, jako by se to stalo mně samotné. Hlavně si taky vzpomínám, že se bála, co vůbec bude s Caren, na tohle nikdy nedostala od Corneliuse odpověď. Prý to je jako v Červeném trpaslíku, když Rimmer navštěvoval alternativní reality, čímž se setkával se svými jinými já. Jenže kdyby to tak bylo, jak bych tu tedy mohla být a zažívat stejnou vlkodlačí zkoušku?
Při pohledu do zrcadla zjišťuji, že jsem opět dostala další odpověď. Nekoukám totiž na sebe, ale na blonďatou krásku s jasně modrýma očima. Takže já mám teď tělo Angely, Caren nebo jak chcete sami. Rozhodně to nejsem já, mám v tomhle těle pouze duši. Naštěstí ho ovládám. Jsem to já a zároveň nejsem. Jo, tak tohle bude ještě hodně drsný. I když vím, co se tehdy stalo, je možné, že jsem se tu ocitla o sedm let později. V tomhle světě jsem jen proto, že moje tělo sdílí také Angela. Nabízí se otázka, jestli bych se stala vlkodlakem, kdyby ve mně nebyla.
Po chvilce přemýšlení docházím k jasné odpovědi - NE! Svoje osmnáctiny jsem totiž už oslavila. Jsem tu proto, že by se dneska bylo Angele osmnáct, kdyby se narodila ve stejném roce jako já, což je 1995. Jenže jí bylo osmnáct v roce 2005. Je hodně pravděpodobné, že Caren za tu dobu taky zestárla. No podle pohledu se mi to nějak nezdá. Vypadám, nebo spíš vypadá, jakoby žádné roky neutekly. Takže se nabízejí pouze dvě možnosti.
Buď jsem se přenesla do minulosti, nebo tohle není žádná alternativní realita. Je to prostě zkouška, která je individuálně vytvořena pro každého z nás. Podle toho, co nám schází, či přebývá v osobním životě. Angele chyběla rodinná pouta, tak je zde dostala. Občas nesnášela své poslání se zabíjením upírů, tak jí ho smazali. Avšak měla ráda své přátele a adrenalin, díky němu jí do života přidali Lovce.
Ještě štěstí, že se mi o tomhle zdálo, jinak bych se určitě zbláznila. Nevěděla bych, co mám dělat. Proč vypadám, tak jak vypadám. Rozhodně bych nic nechápala. Vždyť tenhle svět nebyl stvořenej pro mě, určitě bych skončila v psychiatrické léčebně. Z mé rozdvojené osobnosti by se stala roztrojená. Nepoznávala bych žádné útržky z tohoto života.
Přesunu se do kuchyně. Pokud se vážně jedná o minulost či realitu vytvořenou, nemá cenu se tím nějak zabývat, ono to nějak vyplyne samo. Navíc mám hroznej hlad, takže se jdu najíst, než přijde Lisa, naše hospodyně a zároveň chůva. Vychovávala mě už od plenek.
Teď jen musím vymyslet, jak vysvětlím, že jsem v pořádku a už nemám žádné halucinace. Nejsem blbá, abych jim řekla, že nejsem Caren, ani Angela, ale Isell. Určitě by mě rovnou dali do blázince. Mít rozdvojenou osobnost - dobrý, ale roztrojenou? To už je hodně špatné, uznejte sami.
V ledničce si vezmu jabko. Až dorazí Lisa, určitě něco uvaří. Konečně se po dlouhé době najím toho, co doopravdy chci, na co mám fakt chuť. Mňam.
K noze mi přiběhne Justin. Když si ho chci pohladit, začne na mě vrčet a štěkat. Bejt větší, tak se ho vážně bojím, jenže není. Překročím ho. Sice se mě snaží rafnout, ale lehce se mu vyhnu. Kdybych chtěla, mohla bych ho jednoduše zašlápnout. No dobrá, nebudeme to zvíře týrat, asi má nějaký důvod být takhle nepřátelský.
Sednu si v obýváku na bílou sedačku, zapnu televizi a s radostí se zakousnu do té zelené nádhery. Projedu různé kanály, stejně skončím na MTV. Hudbu jsem neslyšela hodně dlouho. Navíc si muziku z roku 2005 moc nepamatuju. Bylo pár skupin, které se udržely na výsluní, ale přicházely stále nové, které ty staré prostě drtily. Zrovna hrají mně docela neznámou, ale Angela zjevně známou, písničku, protože si ji začnu pobrukovat.
Přesně v tu chvíli mě něco povalí na sedačku. Než se stačím ohnat, zaregistruji prošedivělé vlasy. Vždyť to je Lisa.
"Slečno Caren, co se to s vámi stalo? Jak jste se z toho všeho dostala?"
Dobrá otázka, zatím jsem na ni nestihla vymyslet odpověď. No co, holt budu improvizovat. Nic jiného mi nezbývá, pokud chci tuhle roli zahrát až do konce.
"Ráno jsem vstala a zjistila, že vidím, doopravdy vidím. Poznala jsem svůj pokoj, Justina, dokonce i tebe…už jsem zpátky. Zase se raduji ze života." Pevně ji obejmu. Trochu nevěřícně na mě kouká. Nevím, jestli nemůže uvěřit mým slovům nebo mně.
Tak teď se rozhodne. Pokud mi neuvěří nejvíc důvěřivá osoba tady, pak nikdo. Jenže má vůbec nějaký důvod mi nevěřit? Jsem tady. Jen tak tu sedím, nevinné štěněčí oči upírám do jejího obličeje. Povězte, kdo by se mi v tuhle chvíli pokusil odporovat? Ona rozhodně ne.
"Pojďte, udělám vám váš oblíbenej zmrzlinovej pohár, ať chytnete barvu, jste po té nemoci celá bledá," vede mě do kuchyně.
Je od ní milé, říkat mému bláznovství nemoc. Usadím se na barovou židličku. Čtu si časopis, zatímco mi připravuje občerstvení. Po chvilce mi přede mě postaví velkou misku s čtyřmi kopečky čokoládové, citronové, straciatellové a jablkové zmrzliny, čerstvým ovocem, ozdobené kopcem šlehačky, na které je nastrouhaná hořká čokoláda. Pořádná kalorická bomba. Nevadí, konečně si na něčem pořádně smlsnu. Začnu se tím ládovat, až se mi dělají boule za ušima.
Zatímco do sebe láduju druhou porci. U hlavních dveří vypukne menší rozruch. "Slečno Caren, to budou vaši rodiče. Pojďme je společně přivítat. Jistě z vás budou mít obrovskou radost."
Sice se mi tam vůbec nechce, ale je to další nutné zlo. Musím překonat všechny překážky, abych se probudila. Najít Lovce, poznat upíra a zabít Amadea. Není problém. Během dvou dnů, možná i jedné noci, bych to mohla všechno zvládnout.
Jakmile mě rodiče spatří, zarazí se. "Ahoj mami, tati," pípnu nesměle. Tohle jsem vůbec nehrála. Je těžké vyslovit ta dvě slovíčka. Když vám umřou rodiče ve věku, kdy jste skoro dospělí, zakážete si už takhle někomu někdy říkat. Navíc pokud žijete sami, naprosto odděleni od světa, už tyhle slůvka ani neslyšíte.
V očích se nám třem, pardon čtyřem, zalesknou slzy. Jim dojetím že se jsem se jim vrátila. Mně zase nad těmi slovy. Nebylo by lehčí zůstat? Tady je krásněji. Měla bych opět rodinu. Toužím tedy po tomhle nebo po pravém životě? Rozhodně po pravém, protože má jedno obrovské plus - Rileyho. Možná bych ho tu taky našla, ale to by nebylo vůbec ono. Jistě by se taky změnil.
Posadíme se všichni v obýváku. Historky jsou rušeny záchvaty smíchu a také neustálým štěkotem. "Co to s tím psem dneska je?" podiví se pan Corelin.
No já na to konečně přišla. Jelikož vrčí na mě, je tedy něco špatně se mnou. Ti chytřejší si to domysleli hned. Těm hloupějším jako mně to došlo, až když mě kousnul do nohy. No některým to možná nedošlo vůbec. Jsem v těle Caren, ale nemám její duši. Psi jsou na tohle obzvlášť citlivý.
"Já půjdu ven. Měla bych si promluvit s Davidem." Nejjednodušší výmluva. Jdu se udobřit s bývalým, kterého naši zbožňovali.
"Jen jdi. My budeme mít na sebe času dost."
Dám jim pusu na tváře a odporoučím se do pokoje převlíknout, přece jen nepůjdu v teplácích. Navíc se musím namalovat, Angela je totiž typická blondýnka. Zkráceno, podtrhnuto, vypadá prostě jak vyblité zelí, pokud si neudělá make-up. Na druhou stranu jí pouze stačí řasenka, protože je prostě krásná. Chjo, holt stála dobrou frontu a ještě si byla několikrát přidat. Každý takové štěstí nemá, například já. Avšak svět je zařízen spravedlivě, každému se líbí něco jiného, takže i my ošklivější máme šanci uspět. Rovnováha je krásná věc. Jenže jakmile se probudili k životu všichni upíři, šla do prdele. Jo, zažíváme momentálně zlaté časy.
V černé džínové bundě, v kraťasech stejné bar vy a bílými keckami stojím před domem Lovců. Zazvoním. Dveře mi přijde otevřít vysoká, sympatická, zelenooká blondýnka. "Ahoj Melanie, můžu dál? Díky." Sama se pozvu dovnitř.
Chudinka, zaraženě kouká. Na nic nečekám, přejdu rovnou chodbou vpravo do obýváku. Tam na gauči sedí Phil s Dezem a hrají nějakou hru na playstationu. Udiveně se na mě podívají. Nic nevysvětluji, zbytečně by se tím marnil čas. Přejdu rovnou k baru, kde je sejf s knihou. Namačkám správná čísla. Mám to ale paměť.
"Počkej, to nemůžeš," vykřiknou společně, když ji vyndávám ven.
Nečekám, než se na mě vrhnou, prostě ji otevřu. Mým tělem projede zvláštní vlna tepla. Cítím, že mi prostupuje až do duše, pak z ní vychází ven, aby na první stránku knihy, hned pod ostatní jména, mohla napsat mé jméno.
"Prosím," podám jim knihu i s mým řidičákem, aby mi moje jméno věřili.
Po chvilce nervózního koukání z knihy na mě se ozve Dez. "Jak jsi tohle všechno věděla? To není možné. Kdo jsi?"
Teď by se zde hodil proslov na styl: "Přicházím z budoucnosti, musíte mi pomoct, jinak celá lidská rasa zahyne." No neudělám to, prostě si něco opět vymyslím.
"Je jedno, kdo jsem a odkud jsem, hlavní je, že patřím k vám, Lovcům. Ráda bych ještě dneska v noci udělala zasvěcující rituál, pokud by to bylo možné. Nemusíte se mi představovat, všechny vás znám." Tak to bychom na úvod měli.
"Aaano, dneska by to šlo," vyklopí se sebe po několika minutách Phil. "Musíme jen počkat, až se vzbudí Jessika."
Jessika, ta mrcha. No aspoň nemusím chodit daleko, abych odhalila upíra. Všechno jde podle plánu. Než zapadne slunce, pomáhám ostatním s přípravami na rituál a mezi tím jim vyprávím o životě Caren a poslouchám jejich historky se zabíjením upírů, taky některé přidám, i když ty už jsou z mého života. Těsně po západu slunce se u nás objeví Jess.
"Dobrý večer Jess," zatrylkuje posměšně Phil. "Tohle je Caren, naše nová sestra. Dneska se chystáme na obřad zasvěcení."
"Super. Moc mě těší," podává mi ruku. Mám sto chudí ji zapíchnout na místě, ale udržím se. Ještě nenadešel její čas.
Nadešel čas půlnoci a my stojíme u oltáře, kde právě padlo za oběť kuře. Jeho krev nám poslouží na namalování pentagramu a taky zmalování mě, svým způsobem. Phil, Dez, Jess a Mel se v černých kápích postaví na špičky pentagramu. Já se postavím na tu poslední zbývající. Přistoupí ke mně Dez. Na čelo mi namaluje kříž, na hrudník bílé kápi zase pentagram s tečkou, kde stojím. Ještě mi dá do ruky papír se slovy, které bych měla odříkávat. Položím ho na zem, nepotřebuji ho. Slova mám vrytá v paměti. Je skvělé spolupracovat s Angelinou myslí. To co potřebuji, mi prostě ukáže.
Jakmile se otevře kruh, je zbytek na mě. Přejdu do středu kruhu. Začnu:

Vítejte, Strážci pentagramu,
ochraňujte mou duši při zasvěcení,
nechť se brány světů otevřou.
Vyslechněte mé prosby
a ochraňujte mě.

Přejdu k Dezovi. Ukloním se, kleknu si na kolena a k nohám mu šeptám modlitbu, prosbu, kouzelnej vzorec, berte to, jak chcete.

Nejvyšší Strážce, vyslechni mě.
U nohou ti klečí tvá věrná Caren Corelinová.
Svolám Vás, duše mrtvých,
přistupte do magického kruhu.
Sílo země, daruj mi své zázemí,
nechť mě doprovázíš při obřadu.

Dále se zastavím u Mel, která má vzduch. Phil je oheň. Jess zase voda. U všech odříkám stejnou modlitbu, jen ji přizpůsobím těm pravým živlům. Jakmile tohle zvládnu, vracím se zpět do středu kruhu, kde pronesu závěrečnou modlitbu.

Bohové mého obřadu
já, Caren Corelinová
děkuji za vaši účast při mém zasvěcení.
Dnes přísahám svou oddanost Lovcům,
budu pracovat v týmovém duchu a zabíjet upíry.
Tak se staň.

Z těl mých spolubojovníku se vynoří zlaté světlo, které mě obklopí. Celou mě zahalí. Chvilku krouží kolem mě, pak mi zmizí v těle. Teď k nim patřím.
"Teď jsi naše sestra. Svou oddaností nám patříš, sloužíš celému spolku. Nesmíš ho opustit. Zrada se trestá smrtí. Souhlasíš se všemi podmínkami?" pronese závěrečná slova Dez. Už se tu docela začínám nudit, potřebuji nějaké vzrušení. V tu chvíli dostanu nápad.
"Souhlasím."
"Nyní nám odpověz na otázku, sestro. Víš, kde se nachází Kniha podsvětí?"
"Ne," odpovídám naprosto jistě. Tím je jedna část zkoušky zplněná. Přejděme tedy rovnou k druhé, zabití Jess.
"Lžeš," ozve se do ticha ta největší lhářka tady. Dobrá, druhá největší, první jsem já.
Bojovně se postavím. "Nevím, kdo z nás dvou tu lže, Jessiko. Proč svým kamarádíčkům neřekneš pravdu."
"Netuším, o čem mluvíš," tvrdě se na mě podívá. Tohle bude ještě hodně zajímavé.
"Proč vstáváš až po setmění a ráno se západem slunce uleháš? Jsi bledá, nejíš, nepiješ? Nezdá se ti to trochu divné? Navíc, vím, že venku čeká Amadeo, abyste mě společně mučeli. Zdá se vám divné, že jsem tak najednou dorazila. Všechno jsem věděla, co se vás týče. Nemusíš to tu skrývat. Já vím, kdo jsi."
"Co to tu říkáš, Jess není upírka," zastane se jí Phil, ostatní přikyvují.
Chtějí důkaz, tak prosím. Zpod kápě vytáhnu kolík. Prudce jí ho zarazím do srdce. Na místě se rozpadne v prach. A pak že není upírka.
Otočím se na ostatní. Ohromeně koukají na tu hromádku popela. Nevěřícně kroutí hlavou.
"Co kdybys neměla pravdu. Vrazilas ho do ní bez jediného důkazu," obviní mě Dez. Měli by mi děkovat za záchranu, ale prosím, každý se vyrovnává se ztrátou blízké osoby jinak. Je pravda, že to bylo kruté a moc rychlé, jenže mně se tu prostě nechce tvrdnout. Chci se vrátit do svého světa, prolezlého samými upíry. Vrhnout se Rileymu do náruče, pořádně ho políbit, to přesně chci. Ne tu brát v potaz city ostatních.
"No, jenže já se nepletla, tím se to uzavírá." Nepatrně pokrčím rameny. Teď jen najít Amadea. Jak ho znám, jistě nebude daleko.
"Samozřejmě nejsem, jak správně tušíš. Kde je Kniha podsvětí?" ozve se z rohu. No jasný, on tu celou tu dobu byl, prolejzal nám myšlenky. Věděl, co se chystám udělat, přesto mě nezarazil. Typickej on.
"Netuším," nevzrušeně pokrčím rameny.
Popadne Melanie pod krkem. Jo tak on si vzal rovnou i rukojmí, chytrej chlapec. "Řekni mi, kde je, jinak ji zabiju."
Už mu chci odpovědět, ať si poslouží, ale pak si vzpomenu, co říkal Riley. Úkolem vlkodlaka je ochraňovat lidi i přes své vlastní bezpečí. Ach jo, takže ještě tohle, na to jsem úplně zapomněla a málem to podělala.
"Dobrá, budu s tebou spolupracovat. Jen je nech jít. Jinak z naší dohody nic nebude." Opatrně se k němu přibližuju. Snažím se na nic nemyslet, protože si nepamatuju, jak mu Angela zabraňovala ve vstupu ke svým myšlenkám.
"Jak chceš, stejně si je pak najdu. Ať je teď klidně po tvém." Hodí mi ji do náruče.
"Okamžitě vypadněte, než si to rozmyslí. Žádné námitky, já ho zvládnu. To je ten důvod, proč jsem se přidala k Lovcům. Všechno jsem věděla, tak mi teď prostě musíte věřit. Mějte se hezky a nebojte, on vás nedostane, já totiž zabiju dřív jeho."
Nesnaží se se mnou hádat. Možná jsou i rádi, že vypadnou. Určitě si o mně myslí, že jsem psychopat. Nevadí. Mám jiné starosti. No snad se jich zbavím rychle.
"Neřeknu ti to. Tohle tajemství nikdy neprozradím. Nemysli si, nezískáš to ani prostřednictvím krve, protože budeš mrtvej, mě neporazíš."
"Nějak si věříš, holčičko. Tak pojď," vycení na mě zuby. No docela i Angelu chápu, co na něm viděla, je celkem pohledný, ale jako zlej je mnohem hezčí. Nejspíš by nám to dlouho nevydrželo. Já jsem na jiné typy.
Chvilku zvažuju, jestli s ním budu bojovat nebo prostě ho zabiju rovnou. Fajn, čím dřív, tím líp. Pošlu do jeho mysli, všechny vzpomínky, které měli s Angelou. Hlavně mu ukazuji ty, na kterých jí říká, jak moc jí miluje. Ty jsou pro něj nejzranitelnější.
"Co to…jak to…proč?" nemůže se chudák ani vymáčknout, jak je překvapenej a zmatenej. Nečekám na lepší okamžik, ten se nenaskytne.
"Protože jsem tvoje noční můra," zašeptám mu do ucha. Pak mu vrazím kůl do srdce. Udiveně se na mě kouká, tohle nečekal. Zrovna když se rozpadá na prach, já se začnu propadat do temnoty. Vracím se zpět.

Auu, moje hlava. Proč mě bolí hlava? Zamžourám do světla. Hmm, jsem tam, kde bych měla být, ale proč mám tu ukrutnou bolest v hlavě. Aha, už si vzpomínám. Moment, musím se tam rychle vrátit. Prudce se posadím. Někdo mě zachytí. Riley, co ten tu dělá? A proč Josh stojí na druhé straně místnosti?
"Isell, pomalu. Neměla bys tak rychle vstávat, měla bys odpočívat. Dost sis toho prožila," hladí mě Riley po vlasech. Tak tohle je divný, to je hodně divný.
"Isell, co se stalo?" zeptá se mě Josh přísně. Proč se na mě kouká, jako kdybych mu něco provedla. Nesnesu ten vyčítavej pohled.
Pak mi dojde jedna věc, neříkají mi mým jménem, ale nějakým jiným. "Isell? Kdo je ksakru Isell?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Michelle Sun Michelle Sun | Web | 2. února 2010 v 21:43 | Reagovat

páni... tak to vážne dúfam, že na pokračovanie nebudeme dlho čakať, pretože ten koniec je... hrozný :D v dobrom slova zmysle :D ale nie je sa čomu diviť... tvoje konce sú vždy také napínavé :D takže, prosím, rýchle ďalšiu časť...

2 Andreica Andreica | 2. února 2010 v 21:50 | Reagovat

[1]: tohle je ještě dobrý konec o proti tomu, který jsem původně chtěla dát :)

3 Michelle Sun Michelle Sun | Web | 2. února 2010 v 21:57 | Reagovat

[2]: tak to som rada, že si si to rozmyslela :D

btw, ja po poslednej časti musím povedať, že u mňa Stefan zrejme vedie :D ale Damon ma samozrejme tiež svoje čaro :D

4 Michelle Sun Michelle Sun | Web | 3. února 2010 v 12:37 | Reagovat

no ano, samozrejme... Damon je tak úchvatne zlý :D To tajomné a nebezpečné mám na ňom rada aj ja, no ale nemôžem si pomôcť :D

5 taanickaa taanickaa | Web | 3. února 2010 v 20:34 | Reagovat

úúú nevím se dočkat pokráčka... nechceš spřátelit blog?

6 Andreica Andreica | 3. února 2010 v 21:31 | Reagovat

[5]: Ráda se spřátelím :)

7 babley babley | Web | 3. února 2010 v 21:54 | Reagovat

pááni, chvilku sem se v tom sice ztrácela a pátrala v paměti, ale skvělý, úžasný ;) taky už se nemůžu dočkat pokráčka :)

8 mrně mrně | Web | 8. února 2010 v 9:23 | Reagovat

HUCH! Tak to je teda konec! :D:D:D Tohleto mi nedělej, takhle to skončit! Ale hezky si to celý popsala! :))

9 LentilkaS LentilkaS | Web | 9. února 2010 v 18:49 | Reagovat

Suuper, vážně dlouhý pokráčo! :-) povedlo se ti:)

10 vivienne vivienne | 9. února 2010 v 20:04 | Reagovat

pěkné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama