7. kapitola - Cesta do neznáma/ 4. část

16. února 2010 v 21:13 | Andreica |  Krev je jen barva
"Snad jsi nezapomněla, jak se jmenuješ, zlato," pevně mě obejme.
Pokusí se mě políbit. Odstrčím ho od sebe. S pořádnou ránou spadne na zem. To mu patří. Co ho to ksakru napadlo mě líbat? "Do prdele, Riley, přestaň na mě hrabat, je to nechutný. Tohle má dělat Josh, ale ten z nějakého mně neznámého důvodu stojí na druhé místnosti."
"Isell, zlato, o čem to tu mluvíš? Proč bys chtěla Joshe, vždyť tě nesnáší," v obličeji se mu zračí čirá zmatenost.

Jestli on je zmatený, co mám být pak já? "Už mě tu všichni serete. Vysvětlete mi, proč by mě měl Josh nenávidět, když jsme manželé. Jediný, kdo tu má právo být naštvaný a někoho nenávidět, jsem já. Vy jste mě celou dobu podváděli, zatímco si on běhal po světě. Jak jste mi takhle mohli lhát?" V očích začínám cítit vlhko. Super, teď bych mohla začít brečet, jako by mi bylo osmnáct či co. Ani nevím, proč se mi chce brečet. Zda vztekem či tím, že mě moji nejbližší podvedli.
Riley si s Joshem vymění udivené pohledy. "O čem jsme ti lhali?" promluví konečně můj manžel. Jenže ho vůbec nepoznávám. Jeho hlas je naprosto cizí, úplně oproštěn od veškerých citů. Tady jde o něco víc.
"Ještě se ptejte. O kom jste mi říkali, že je mrtví a včera jsem zjistila pravdu?" Proč si hrajou na blbečky? Už mi můžou říct pravdu, když ji stejně celou znám.
"Vážně nemáme tušení, o kom tu mluvíš."
"Amadea myslím! Pamatuješ si ho? Toho, který údajně zemřel tenkrát na louce. Ten, jehož popel je pohřben vedle jeho dcery. Ten," větu nedokončím. Překvapeně zírám na doraz v zrcadle. Kouká na mě úplně cizí holka. Krátké blond vlasy má na pravé straně šikmě střižené, delší jak na levé, která je zarovnaná pod ucho. Do obličeje mi vystrašeně hledí hnědé oči.
"V čím těle jsem?" Hlas se mi několikrát zadrhne. Tohle je divné. Kurva divné!
"Angelo?" Josh udělá jeden nesmělý krok ke mně. O co tu vůbec jde?
"Ano. Proč se oba tváříte takhle? Jsem pouze v jiném těle. Jediné, co musíme udělat, je najít babi, aby mě vrátila do mého těla."
Josh ke mně přistoupí váhavým krokem, v očích děs smíchaný s láskou a bolestní. Natáhne ke mně ruku. Přejede mi jí po tváři. Než ji stačí sundat, vezmu ji do své. Podívám se mu do těch jeho úžasných zelených očí. Už v nich není ani stopa po hněvu. Když se mu začnou skelně lesknout, doopravdy se podivím. Viděla jsem ho brečet zatím jenom dvakrát. Poprvé, když přišel o Sophii. Podruhé při narození Sophie a Amadea, našich dvojčat. Vždy se jednalo o silný emoční zážitek. O co se jedná teď? Chtěla bych, aby mu ten smutek zmizel z očí. Vůbec se mi tam nelíbí. Před chvílí jsme na něj byla hodně naštvaná, ale vztek zmizel, jakmile se mě dotknul. Miluju ho. Sice jinak jak Amadea, ale miluju. Máme spolu dvě krásné děti. Je mým nejlepším přítelem. Co bych si mohla víc přát?
"Miluju tě," musela jsem mu to říct, i když nedávám city najevo slovy, já na to prostě nejsem. Jenže bych udělala cokoliv, abych mu tu bolest vymazala z očí. Avšak ona nemizí, dokonce snad ještě vzroste. Jedna slza překoná hranici jeho řas. Chci ji slíbnout, dokud ji má na obličeji. Zarazí mě. Slza sklouzne na naše spojené ruce.
"Promiň," pustí mě. Rychlým krokem odchází z pokoje.
"Joshi," vztáhnu k němu ruku.
Ve dveřích se otočí. "Promiň Angie, já nemůžu. Prostě nemůžu."
Zírám na zavřené dveře. Otočím se k Rileymu. Ten sedí na posteli. Hlavu položenou v dlaních. Sednu si před něj do dřepu. "Riley, bráško, co se tu děje?"
Sundám mu ruce z obličeje, v němž se zračí snad ještě větší bolest než u Joshe. Pevně se mi zadívá do očí. "Jsi mrtvá. Už skoro dva roky jsi mrtvá."
Není divu, když si narazím kostrč. Koho by taky po tomhle prohlášení unesly nohy? Svět se se mnou začne točit. Všechno se mi sleje do černé barvy s bílými tečkami. V uších mi začne hučet. Ne, nesmím omdlít! Sednu si na postel. Se skloněnou hlavou mezi koleny pomalu vydejchávám ten šok. To není možné. Nemůžu být mrtvá. Vždyť tu jsem! Sedím, mluvím, myslím! Určitě se jedná o nějaký omyl. "Jak?"
"Při záchraně lidského života před Beatrice," řekne skoro neslyšně, jako bychom byli nad mrtvým tělem. Vždyť mi skoro jsme. To mrtvé tělo jsem já.
"Na to si vzpomínám. Zachraňovala jsem nějakou dívku. Pak nás na louce Beatrice se svou bandou dohnala. Proměnila jsem se. V polovině souboje přiběhl Josh. Ta dívka se chtěla odplížit, avšak Beatrice ji zbystřila. Skočila jsem jí do dráhy. Pak si vzpomínám, jak jsme společně dopadly na něco měkkého." Uvědomím si, na co jsme to vlastně dopadly. "Panebože, my ji zabily." Zabila jsem nevinné člověka. Porušila jsem naše zákony.
"Kdepak, ona vaši šarvátku zázrakem přežila."
Úlevně si vydechnu. "Beatrice?" zeptám se na jediné jméno, díky kterému mi běhá mráz po zádech.
"Před třemi dny ji zabila."
"Kdo?"
"Má přítelkyně Isell."
Isell, Isell, Isell. "Tak se jmenuje tohle tělo a tak si jmenovalo děvče, které jsem šla zachránit." Pouze kývne na souhlas. Takže já jsem v těle jeho přítelkyně. To by vysvětlovalo ten ochranitelský komplex. "Promiň za to, jak jsem na tebe řvala." Vždyť on se pouze bál o svoji polovičku. Moment, pár věcí mi tu uniká, proč jsem v jejím těle? Jak mohla přežít náraz upíra s vlkodlakem v takové rychlosti? Kde jsem se tu vůbec vzala? Proč v tuhle dobu? Moc otázek, žádná odpověď. Krása.
"Řekni mi, co se vlastně stalo." Radši si lehnu. Přece jen z vodorovné polohy se padá hodně špatně.
"Ani nevím, co bych ti měl říct. Všechno jsem se dozvěděl teprve předevčírem a pořád tomu nějak nerozumím. Is vyprávěla, jak jsi ji zachránila. Od té doby prý v sobě cítila něco jinak. Hlavně měla živé sny. Sny o tvém životě. Zdály se jí pouze šťastné či něčím důležité okamžiky. Dnes se na hodinu tvého narození zhroutila do vlkodlačí zkoušky.
Chvíli jsem nechápal, co se děje. Přece nemůžete mít narozeniny ve stejný den a navíc ještě hodinu. Pak mi to došlo. Do zkoušky se dostala jenom proto, že byla určitá část tvé duše v ní, což stačilo. Tělo bylo osmnáct let staré, takže tvoje duše udělala své. Během tří hodin se vrátila zpátky. No spíš ses ty vrátila. Tím pádem si myslím, že absolvovala tvoji zkoušku. Teď se mi vše jen potvrdilo. Jenže bych potřeboval podrobnosti z té zkoušky, zda vážně byla tvoje. Jak jí dokázala zvládnout tak rychle? Proč seš tady ty?" povzdechne si. Nejsem tu jediná, koho trápí nevyřešené otázky.
Chudák, je toho na něj taky moc. Jenže co já? Nemůžu zůstat v tomhle těle, nepatří mi. Ale taky nechci zemřít. Může vůbec zemřít to, co je už dávno mrtvé? Fajn, upír ano, ale co jsem já? Duch, duše, vzpomínka? Kdo ví, ať odpoví, dostane cukrátko.
"Angie?" vyruší mě z mého přemýšlení.
"Hmm?"
"Cítíš ji v sobě?"
"Myslíš, jakže se jmenuje, Isell? Ne, jsem tu naprosto sama, žádné vyrušování."
"Aha," vím, že je smutný, kdo by taky nebyl, když je duše jeho přítelkyně bůh ví kde.
Očima si projíždím svůj starý pokoj, vůbec se nezměnil. Je stále stejný, jako když jsem sem přišla v osmnácti, akorát z něj už není vězeňská cela. Sem jsem se vždycky chodila schovat, když mě něco trápilo nebo si chtěla odpočinout od dětí. Děti! Okamžitě vyskočím z postele. Musím okamžitě za nimi, říct jim, jak je miluju.
"Kam jdeš?" následuje mě Riley.
"Za dětmi, kam jinam?" To je teda debilní otázka.
"Tam nemůžeš," rázně mi zastoupí cestu. Až teď si všimnu, jak zmužněl. Je z něj velkej chlap. Stejně mi nezabrání, abych je navštívila.
"V tom mi nezabráníš ani ty. Jsou to moje ději. Já je nosila devět měsíců pod srdcem. V ukrutných bolestech je porodila. Celý život je milovala. Navštívím je, ať už se ti to líbí nebo ne!"
"Poslouchej mě chvilku. Vžij se do jejich situace. Mají tě za mrtvou. Ty si tam nakrčíš v tomhle těle a budeš jim vykládat, že jsi jejich mrtvá matka. V těle osoby, která je pro Sophii vzorem. Neber jí tyhle iluze. Z tvé smrti se s Amadeem dostávali dlouho. Nikdy nebudou jako dřív, určitá část v nich s tebou zahynula. Jen si představ, že by se s tím smířili., vzali tě zpátky a ty bys jim pak zmizela. Znova. Jak by se asi cítili? Důvěřovali by už vůbec někomu?"
Zarazím se v půlce pohybu. "Ale já jim už nezmizím," namítnu hodně slabě. Sama nejsem přesvědčen o pravdivosti té věty.
"Mám tě rád Ang, ty to víš, ale tohle tělo ti nepatří. Musíš ho vrátit Isell."
"Já vím," povzdechnu si. "Jen je těžké se smířit se smrtí, když se mrtvá vůbec necítím."
"Chtěl bych říct, že ti rozumím, ale nemůžu. Avšak chápu tě. Taky nechci, abys odešla. Už to tu není tak veselé. Josh se hodně změnil. Uzavřel se do sebe, ani děti ho moc nerozveselí. Občas přemýšlím, zda má ještě vůbec nějaké city. Halvě když mi řekla Is, co jí udělala. Tohle mu nikdy neodpustím!"
"Co udělal?" zděsím se. Najednou se zatváří, jako kdyby prozradil víc, než měl. "Riley, co udělal?" výhružně si před něj stoupnu.
"Nechci ti to říct," odvrací ode mě tvář.
"Fajn, jak chceš. Jestli mi to neřekneš ty, půjdu za dětmi a zeptám se jich. Ty víš, že si to zjistím." To, že jsem mrtvá, neznamená, že se mnou budou i tak zacházet. Pořád se zajímám o tento svět. Pokud Josh udělal něco nevinnému člověku, pak ho nejspíš uškrtím.
"Já ti to vážně nechci říct. Zas tak o moc nešlo," vykrucuje se. Naprosto mu to poznávám na očích. Je dobrý lhář, ale svým blízkým lhát neumí.
"Mluv," nasadím autoritativní hlas. Když jste matka hyperaktivních dvojčat, naučíte se ho požívat naprosto běžně. Nervózně se přikrčí. Dostala jsem ho.
"Po tvém úmrtí se Is probrala na louce a on jí vyhnal. Nechal ji na pospas upírům. Do teď žije venku v jeskyni. Na vlastní pěst zabíjela upíry. Jednoho večera na ni Beatrcie poslala bandu upírů. Málem jsem se tam nedostal včas. Skoro jí ten poslední, který přežil, zabil. Věděl jsem, že je v lese někdo, koho se upíří bojí víc jak kříže. Jenže ona byla člověk. Kdo by to byl řekl? Temný duch lesa není žádná nadpřirozená bytost, ale naprosto obyčejná mladá dívka.
Přenesl jsem ji do paláce, jenže ona jim buď utekla, nebo ji on zase vyhnal, nemám tušení. Beatrice ji venku dostala. Musela projít několika zkouškami, při kterých ji hrozila samozřejmě smrt. Musela dokonce zabít svého bratra, z kterého se stal upír."
"Pane Bože," hlesnu vystrašeně. Nedokážu si představit tu hrůzu, zabít svého vlastního bratra, které miluju celým svým srdcem. "Já ho zabiju. Co si o sobě vůbec myslí?"
Rozeběhnu se ke dveřím. Tentokrát mě nezadrží ani on. Sice mi zastoupí dveře, ale odhmotním se. Chvilku jsem se bála, že to v tomhle těle nepůjde, ale všechno je to o duši a správné spolupráci s mozkem. Projdu jednoduše skrz něj.
"Tohle není fér," slyším ještě za sebou.
Vyběhnu na chodbu. Teď kam? Podívám se z okna. Tamhle je. Nad něčím klečí v zahradě růží. Já mu dám vyštvat člověka. Porušil tím snad všechny vlkodlačí kodexy. Ven se dostanu už viditelná. Postavím se mu za záda. "Joshuo Anthone Torquato. Můžeš mi laskavě vysvětlit, co sis myslel, když jsi Isell vyhnal? NE počkej, první ti chci něco říct. Já jsem kvůli té dívce zemřela a tys ji jednoduše odmítl poskytnout ochranu. Moje smrt tím pádem přišla vniveč. Teď mi to teda laskavě vysvětli, protože nic z toho nechápu. Tos snad ani nemohl být ty. Muž, kterého miluju, by radši umřel, než aby zradil nevinného."
Nechám mu chvilku na promyšlenou. Hodnou chvíli se nic neděje. "Tak mluv se mnou sakra!" Otočím si ho čelem k sobě. Jakmile ho uvidím, okamžitě zalituju svého jednání. Jeho obličej je zkroušený, oči podlité krví.
"Protože ona to přežila. Přežila srážku s vlkodlakem, kterou nezvládla Sophii. Přežila srážku s upírem, kterou jsi zase nezvládla ty. Kdykoliv se na ni podívám. Vidím, jak jsem vás obě zabil, všechno byla pouze moje chyba. Kdybych se nenechal vyprovokovat, kdybych dorazil za tebou dřív. Nedokážu se na ni koukat a cítit se dobře.
Podívám se mu přes rameno. Je tam mramorový náhrobek se zlatým písmem:
ZDE ODPOČÍVÁ
ANGELA SALVADOR-DEMETRI-TORQUATO
MILOVANÁ MANŽELKA, MATKA, DCERA A PŘÍTELKYNĚ
NEJEDNOU JSI ZACHRÁNILA NÁŠ SVĚT. NECHŤ JSOU TVÉ DALŠÍ CESTY NÁSLEDOVÁNY SVĚTLEM, STEJNĚ JAKO TY NAŠE TEBOU.
"Joshi, lásko," přitisknu se k němu a rozpláču se taky. "Tolik mě to mrzí. Nebyla to tvoje chyba. Tolik tě miluju a vždycky budu," podívám se mu do očí.
Možná mě konečně doopravdy pozná, protože mě prudce políbí. Líbáme se vášnivě. Tiskneme se co nejtěsněji jeden k druhému. "Tak moc jsi mi chyběla. Strašně moc. Miluju tě," smutně se na mě usměje.
A v tu chvíli si na všechno vzpomenu. Proč jsem tu a zrovna v tomhle těle. Všechno je to předem připravený plán. "Pojď, musíme okamžitě za babi. Vím, jak vás z tohohle zmatku dostat. Proto jsem sem byla poslána." Chytneme se za ruku a společně běžíme chodbou za paní Tramp.
"Čekala jsem na tebe, Angelo," řekne místo pozdravu. Typická babi, všechno ví.
"Musíte se vydat na cestu a zabít prvního upíra. Jakmile ho zabijete, všichni upíři zmizí. V každém z nich je trocha jeho krve. Musí zemřít, aby tento svět mohl přežít," spustím hned místo úvodu. Oba je zasvětím do plánu, které vymysleli vyšší sílu už před několika staletími. Byla jsem sem poslaná, abych jim pomohla. Nikdy bych neřekla, že jsem byla součástí něčeho tak obrovského, tolik promyšleného. Něčeho, co povede k zániku upírů. Náš osud je naprosto řízen. Ať uděláme cokoliv, všechno vede k tomu jednomu určitému cíli. Já ten svůj splnila, proto můžu odejít, ale mám ještě chvilku. Musím se s nimi rozloučit.
"Nezapomeňte, nikdo kromě vás dvou a té dívky, která bude provádět kouzlo duší, nesmí znát celou pravdu, jinak by to nemuselo dopadnout dobře. Hlavně ať to neví Riley a Isell, ti sehrají hlavní roli. Nesmí nic tušit." Babi na mě kývne. Všechno bude v pořádku. Snad. Musí se to povést. Pokud se to nevydaří, lidstvo naprosto vyhyne a s ním i my, pak zvířata a nakonec oni, upíři. Nezbude tady nic. Takhle to nesmí skončit.
Mezitím dorazí Riley, kterého jsem si nechala zavolat. "Sbohem bráško, vracím ti tvoji přítelkyni. Buďte spolu šťastní. Miluju tě," obejmu ho a políbím na tvář.
"Sbohem sestřičko," snaží se zadržet slzy. Je to můj statečnej mladší bráška.
"Joshi, láska. Prosím tě, buď takovej, jakého si tě pamatuji. Udělej to pro mě. Miluju tě," naposledy ho políbím.
"Slibuji. Miluji tě."
Všechno se mi začne rozmazávat. Odcházím. Cítím, jak mě něco táhne z tohoto těla. Vůbec to není nepříjemné, naopak. Konečně se cítím volná.

Opatrně zamrkám. Hmmm, vůbec to není nepříjemné. Pomalu otevřu oči. To, co uvidím, mě přiměje, abych je zase zavřela. Já snad bdím. Proč mě v náručí drží Josh?
"Riley?" špitnu nesměle.
"Isell?" vezme mě pevně do náruče. V Joshových očích se objeví bolest. Co se tu stalo, zatímco jsem byla ve vlkodlačí zkoušce?
"Co se tu děje?" Musím tuhle otázku položit.
"Vyrážíte na cestu," odpoví mi Josh milým hlasem. Něco se tu rozhodně stalo. Takhle milý ke mně nikdy nebyl.
"Kam," položí další Riley.
"Na lov prvního upíra." Na scéně se objeví paní Tramp. Fajn, tak tady je hodně na vysvětlování. Posadím se, abych si první vyslechla jejich příběh a oni pak můj. Tohle bude ještě dlouhý den. Musíme se připravit na cestu do neznáma.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 babley babley | Web | 18. února 2010 v 19:55 | Reagovat

wow, tak tohle pokráčko se ti fakt dost povedlo!! úžasný, skoro sem ani nedejchala, a tak písnička k tomu.. :)) pokráčko, šup!! - vim, tak rychle to s tvým datlováním nepude, ale už se nemůžu dočkat! :)

2 mrně mrně | Web | 19. února 2010 v 19:30 | Reagovat

Jůůůůů! Pořád žasnu nad tvou schopností vyprávět věci tak živě a přirozeně. :) Prostě si připadám, že tam jsem, když čtu tvůj příběh...:)))

3 Andreica Andreica | 19. února 2010 v 20:38 | Reagovat

[2]: JSem ráda, že si takhle připadáš, tohle potěší každého spisovatele :)

4 mrně mrně | Web | 20. února 2010 v 22:22 | Reagovat

jujda, děkujůůůůů! :)) jsi strašně moc hodná! :))

5 Michelle Sun Michelle Sun | Web | 22. února 2010 v 17:54 | Reagovat

bolo fajn vidieť Angelu zase na scéne v jej plnej krása (i keď v tele Isell :) Angie mi naozaj prirástla k srdcu tak ako len málo postáv :) takže toto pokračovanie hodnotím všetkými piatimi hviezdičkami a hrozne sa teším na ďalšie :)

6 Michelle Sun Michelle Sun | Web | 23. února 2010 v 16:20 | Reagovat

tak to som rada, že sa s ňou ešte stretneme :) a ďakujem :)

7 vivienne vivienne | Web | 28. února 2010 v 15:39 | Reagovat

pěkná kapitolka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama