8. kapitola - Průvodce

14. března 2010 v 16:39 | Andreica |  Krev je jen barva
"Takže začněme od znovu, o co tu vůbec jde?" zeptám se řádně nervózně.
Sedím v hlavním sále s Rileym, Joshem a paní Tramp, u které jsem ráda, že řádění upírů přežila. Jenže já se stále v tomhle zmatku ztrácím. Josh mě neustále pozoruje. Riley se ke mně tiskne, což mi teda na rozdíl od prvního případu nevadí. Jsem z toho všeho nějaká zmatená. Nemám vůbec tušení, o co by tu mohlo jít.
"Prostě musíte vyrazit na cestu za prvním upírem, což je do Francie. Už jsem vám domluvil i od pobřeží odvoz. Přiletí pro vás poskok vládce francouzských vlkodlaků. Neměl by nastat žádný problém. Přesně za dva dny jste v poledne očekáváni na louce, Riley, ty víš jaké, takže ostatní povedeš. Teď byste se měli vyspat, čeká vás dlouhá cesta, tak ať jste na ni připravení. Dnešek si užijte, je to váš poslední dne, kdy můžete být ještě normální. Přeji vám všem dobrou noc, i když teď spíš dobrý den. Babi, Riley, Ise-Isell."

U mého jména se chvilku zarazí, nakonec se na mě usměje. Sice trochu pokřiveně, ale stále se to dá považovat za úsměv. Děje se tu vážně něco divného. Paní Tramp se hned začne taky loučit.
"Ale," snažím se něco namítnout. Všichni mě tu opustí a nikdo mi nic nevysvětlí.
"Neměj strach, děvče moje, on ti to Riley mile rád všechno vysvětlí. Uvidíme se zítra ráno. Zatím se mějte krásně," elegantně vypluje ze dveří.
"Tak jsme tady sami. A víš, co chci udělat?" Šibalsky mu vzplanou oči.
Co má za lubem? Přitáhne si mě k sobě a prudce políbí. Hmm, tak tohle si nechám líbit v jakoukoli denní dobu. Hned se cítím o něco líp. Jeho se nikdy nenabažím, snad to má stejně i on. "Jsem rád, že jsi zpátky."
"Já taky, ani netušíš jak." Usměju se na něj. On je prostě takové zlatíčko.
"Zlato, promiň, ale jsem docela unavený, dnešek byl vážně dlouhý. Večer ti to všechno vynahradím, slibuji. Sejdeme se v sedm u kašny minulosti. Nezaspi to."
"Neměj obavy, budu tam včas. Jsem sice dost unavená, ale i tak se před stmíváním vzbudím. Síla zvyku. Jen tak mimochodem. Mám jít spát do jeskyně nebo pro mě máš nějaký útulný pokojíček?" Předtím jsem spala s Audrey, jenže to teď nepřipadá v úvahu. Raději budu spát na hřebících než s ní.
"Budeš spát v Angnely starém pokoji. Jistě se ti tam bude líbit," popostrčí mě do chodby.
Nervózně si prohrábnu vlasy. Tohle je trochu divné. "Já raději půjdu spát do jeskyně, stejně se musím převléknout. Nemůžu jet na vražednou výpravu ve večerních šatech." Přece nebudu spát v pokoji jeho mrtvé sestry, jejíž duše se mnou sdílí tělo. Až takovej blázen zase nejsem, i když by si jiní mohli myslet opak.
"Kdepak. Spíš tady a to u Angely. Nepřijímám žádné námitky." Nasadí nesmlouvavý výraz. Super, teď s ním nehne ani stádo volů, ten pohled znám.
"Jenže co tomu řekne Josh? Nemá mě rád," zkusím se z toho ještě nějak vyvlíknout.
"A čí myslíš, že to byl nápad?" Vítězoslavně se na mě usměje.
Tohle by mě nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech. On byl moje poslední naděje. Právě se mi potopil i můj poslední záchranný člun. "Já tomu nerozumím," svěsím smutně ramena. Všechno se tu nějak změnilo.
"Všechno ti vysvětlím večer. Teď se koukej jít prospat. Bude nás vážně čekat dlouhá cesta. Krásné sny," políbí mě na rozloučenou. Pak mě prostě nechá stát na chodbě. Skvělý!
Fajn, fajn, jdeme teda spát, fakt se tu nebudu toulat sama po chodbách. I když bych to nejradši udělala místo toho, abych šla tam. Jenže mi nic jiného nezbývá. Do jeskyně se nedostanu, jelikož nemám lidskou krev, takže bych neprošla bránou.
Opatrně otevřu dveře. Pořád se mi tam nějak zvlášť nechce. Vypadá to tu úplně stejně jako v mých snech, až tedy na jeden menší detail. Z velkého zrcadla hned vedle šatní skříně, ve kterém se úplně celá vidím, strhnu lístek. Chci se ho hned přečíst, ale zarazí mě můj vzhled. Nejenže mám šaty na několika místech protrhaný a make-up úplně zničený, ale moje vlasy jsou blonďaté. Překvapeně si jimi projedu. Co to má zase být, proč jsem na blond? Angelu v sobě momentálně necítím ani trochu. Je fakt, že se cítím trošku divně, ale ne v ohrožení. Riley bude mít co vysvětlovat. Vrátím svoji pozornost k papírku.
Isell,
buď zde jako doma. Vezmi si, co budeš potřebovat, od oblečení na sebe až po kosmetické věci. Teď je to všechno tvoje.
Joshua
No teda, já čumím, doslova. Tady se muselo dít něco pořádného. Vždyť tohle je obrat o 180°. Mám z toho všeho bolehlav.
Rozepnu si šaty po straně. Ladně spadnou na zem. Můžu je rovnou vyhodit, už k ničemu nebudou. Aspoň jsem je vyzkoušela, jak jsem chtěla. Přesunu se ke skříni s oblečením. Všechno je tu vážně takové jako v mých snech. Na to si snad nikdy nezvyknu. Vidět věci, které se už stali a navíc k tomu vědět, že tělo sdílím s osobou, která se projevuje ve snech, či když se cítím v ohrožení, což, přiznejme si, občas není na škodu.
Dřív by mi její oblečení nebylo, ale teď to bude jiné. Velikostně mi to padne, jen délka u kalhot bude menší problém, který se dá lehce vyřešit, kdo potřebuje nosit kalhoty? Vezmu si tedy bílé tílko se zelenými bavlněnými kraťasy, v tom se mi bude spát pohodlně. Špíny se nebojím. Při životě tam venku nesmíte být moc hákliví, jinak se nedožijete vyššího věku.
Osobně by mě zajímalo, zda někdo žil stejně jako já? Jestli někde existují lidé, kteří se vymanili upírům, ale odmítli žít s vlkodlaky. Když nad tím tak přemýšlím, takhle blbej určitě nikdo nebyl. Kterej člověk by dal přednost očitému nebezpečí? Jo, sebevražednej maniak jako jsem já! Pochybuji, že by někde existoval stejnej magor.
Vysíleně si lehnu na postel. Přece jen jsem vzhůru přes třicet hodin, když do toho všeho počítám i zkoušku. V první chvíli si myslím, že snad nad tím vším zmatkem ani neusnu. Opak je pravdou. Dokonce nestihnu zachytit tu myšlenku, která mě napadla.
Pořádně se protáhnu. Takhle krásně jsem se dlouho nevyspala. Otočím svoji hlavu na pravou stranu, kde na nočním stolku stojí budík. Do sedmi mi zbývají ještě dvě hodiny a něco, co jen budu dělat? Jakmile jsem jednou vzhůru, až znova neusnu, už takhle jsem spala dost dlouho. Musím vymyslet, co jen budu dělat.
V tu chvíli mi padnou oči na dřevěné dveře, jsou hned naproti těm na chodbu. Vzpomenu si na myšlenku před spaním. Ne, to snad nemůže být pravda. Tahle vzpomínka je určitě špatná. Nesměle spustím nohy z postele. Pomalu k nim dojdu a snad ještě pomaleji je otevřu, bojím se, že by mohli zmizet a všechno to byl vážně jenom sen.
Nebyl. S pusou ve tvaru O, udiveným pohledem zavřu dveře. Zase je otevřu. Obraz je tu stejný. Zeleně okachlíkovaná místnost, velké zrcadlo s umyvadlem přes celou jednu stěnu, na druhé straně obrovská bílá skříň a hned naproti mně je, ani se mi to nechce vyslovit, aby se náhodou nerozplynula, vana.
Okouzleně po ní přejedu rukou. Zkusím otočit kohoutkem. Mé uši okamžitě zachytí ten líbivý zvuk tekoucí vody dopadající na porcelán. Ze skříňky si vezmu šampon, mýdlo, ručník a pěnu, kterou naleju dovnitř. Hned se tam začnou dělat bublinky.
Dojdu si do pokoje pro čisté spodní prádlo, teda jenom pro keťáskové kalhotky, její podprsenka mi bude moc velká, ledaže bych si tam nacpala ponožky. Při cestě zpátky se zastavím u knihovničky. Jak tak koukám, obě máme stejný vkus na žánry. Je toho tolik, co bych si ráda přečetla, jako jsou Strážci času, Ples vlčic či Mediátor. No třeba budu mít někdy příležitost. Teď si zvolím tu slavnou kroniku vlkodlačí historie.
Voda už mezitím dosáhla do třičtvrtě vany. Položím knihu i s věcmi na zem. Svléknu se. Ladně zkusím vodu palcem u nohy. Jakmile se jí dotknu, celým mým tělem projede vlna vzrušení. Na nic víc nečekám, vlezu tam prostě celá. Pane bože, to je blaho. Kdybych tušila, že tu mají takovýhle luxus, nikdy bych neprotestovala s bydlením tady. Mám strašnou chuť se smát. Samozřejmě ten smích v sobě nepotlačím. Začnu se nezadržitelně smát.
"Tohle je fakt ráj na světě," říkám si, zatím co si myju vlasy. Ponořím se pod vodu. Mohla bych tu ležet snad celý den.
Jakmile začnu číst knížku, úplně ztratím pojem o čase. Je to vážně zajímavé čtení. Když jsem četla část Začátek, což je o vzniknutí prvního vlkodlaka, znala jsem ho. Nemyslím to tak, že už jsem to svým způsobem jednou četla, ale připadala jsem si, jako bych tam byla. Naprosto jsem rozuměla pocitům Matky, dokonce jako bych věděla, jak se to stalo. Ve své hlavě jsem viděla obrázky, které v knížce nebyly popsané.
Prudce zatřesu hlavou. To je blbost! Prostě mám jenom bujnou fantazii, nic víc. Podívám se na hodiny, naštěstí jsou dokonce jedny i tady v koupelně. Kruci! Za pět minut sedm, to jsem se tu nějak zapomněla. Je neuvěřitelné, jak ten čas utíká.
Kvapně vylezu z vany. Do sedmi to nemůžu v životě stihnout. Rychle se osuším, vyfoukám si hlavu, štěstí, že mám krátké vlasy, takže je mám za pár minut suché. Přejdu k zrcadlu. Namaluju si řasy, dokonce si udělám i tenké linky. Přejdu k šatní skříni. Co si mám vzít na sebe? Rozhodnu se pro obyčejné zelené šaty s tenkými ramínky, od pasu jsou nařasené a dosahují mi do půlky stehen. Na nohy nazuju páskové botky na podpatku. Je neuvěřitelné, jak jsme si s Angelou podobné. Stejná velikost oblečení, bot, spodního prádla. Dokonce i ta podprsenka mi byla a to jsem si říkala, že mi musí být velká. Upřímně je to trošku strašidelné, jako bychom byly dvojčata. Ještě se navoním. No, jsem hotová, můžu vyrazit. Zabralo mi to pouze půl hodiny. Snad mi Riley odpustí.
"Promiň, ale nějak jsem zapomněla na čas," lípnu mu okamžitě pusu, když dorazím ke kašně, kde už na mě samozřejmě čeká. Jo, jdu na to z psychologického hlediska.
"Na tebe bych si počkal klidně další hodinu, ale nezvykej si. Příště ti to takhle lehce neprojde. Mimochodem, moc ti to sluší, ani nevím, že tyhle šaty ségra měla," obejme mě kolem pasu.
"Stejně si připadám divně, že nosím její věci," opadne mi na okamžik nálada.
"Nemusíš. Ona by určitě byla ráda, že je nosíš. Ničeho se nemusíš bát."
On ví, jak mi zvednout náladu. "Kam jdeme?"
"Doufám, že máš hlad," zvedne piknikový koš, přes kterej má přehozenou deku.
"Jako vlk," odpovím mu naprosto popravdě. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy jedla. Jo vlastně, ve vlkodlačí zkoušce, jenže co já vím, jestli to dodalo vůbec něco mému tělu, pravděpodobně ne. Takže jsem naposledy jedla, když u mě byla Amanda. No, měla bych se sebou začít něco dělat. Je sice super být hubená, ale zase mi nemusí chrastit kosti při každém kroku.
Zavede mě na menší kopeček, kde pod stromem rozdělá deku. Pohodlně se na ní usadím, zády se opřu o Rileyho hrudník. Jemně okolo mě obmotá paže. Společně sledujeme západ slunce. Páni, romantická schůzka. Takovéhle rande jsem si vždycky představovala. Jíst sendviče, ovoce a všechno zapíjet vínem. Nádhera. Dokonce ani jeden nemáme potřebu mluvit, oba sledujeme tu krásu před námi. Možná to je náš poslední západ slunce. Zjevně si uvědomí, na co myslím, protože mě k sobě otočí čelem.
"Neměj obavy, takovýhle západů slunce, dokonce i východů spolu uvidíme ještě spousty. To ti slibuji," usměje se na mě.
Jak já toho kluka miluji. Moment, miluji? Vážně jsem si to zrovna pomyslela? Vždyť ho ani tolik neznám. Jenže na druhou stranu tu byl vždycky pro mě. Pomohl mi v těch nejhorších situacích. Ano, miluji ho tak moc, až se tomu sama divím. Myslela jsem si, že po Marcovi už nebudu nikdy milovat, jenže jsem se pletla. Marc byl pouze výstřelek, takovej puberťáckej úlet, kdežto s Rileym je to naprosto jiné. S ním je to opravdové.
"Miluji tě." Neukamenujte mě hned. Musela jsem mu to prostě říct. Je mi jedno, jestli jsem tím zkazila tenhle okamžik či zda to tak taky necítí. Udiveně se na mě podívá. Jo, takže jsem přestřelila. "Nemusíš mi říkat stejnou věc, ani ji od tebe neočekávám." Smutně sklopím oči. Nechci, aby mi viděl do očí.
"Isell, blázínku, já tě taky miluju." Uchopí mě za bradu. Nemusím se ho ptát, zda to myslí vážně, jeho oči ho prozrazují. Jsou plné citu.
Políbíme se. Za začátku jemně, jako bychom se báli jeden druhého, ale pak se vydere na povrch vášeň. Rukama zkoumáme jeden druhého. Chci si každou část jeho těla vtlačit do paměti. Zrovna se mu snažím vjet rukou pod kalhoty.
"Isell, tohle nejde. Já nemůžu," zarazí mě v půlce pohybu.
"Proč?" upřu na něj štěněčí oči. Vzrušuji ho. Vím to. Jeho tělo to dává jasně najevo, krev se mu nahrnula do jediné partie jeho těla. Tak proč mě odmítl?
"S tebou to nemá nic společného. No vlastně má, ale ne tak, jak si myslíš. Chci tě, strašně moc tě chci. Jenže neustále mám před očima Angelu v tvém těle."
"Nevím, o čem to mluvíš." Posadím se. Chci mu vidět do očí. Tentokrát v nich je bolest. On se přesto nepřenese. Miluje mě, ale nezvládne fakt, že jeho sestra se mnou sdílí tělo.
"Víš, když jsi byla na vlkodlačí zkoušce. Neprobudila ses v hlavním sále, jak si do teď myslíš. Probudila ses v Angelině pokoji, jenže jsi to nebyla ty, to Angela…" Dá se do vyprávění příběhu, který mi tu unikal.
Konečně mi všechno do sebe zapadá. Proč mám teď blonďaté vlasy. Proč mě Riley k sobě tolik tisknul. Proč Josh tak obrátil a najednou mě má rád, vidí ve mně svoji mrtvou ženu. Teď jen nevím, jestli je to obrat k lepšímu.
"Nezlobíš se na mě?" zeptá se, jakmile dokončí své vyprávění.
"Nezlobím se. Jak bych taky mohla. Naprosto ti rozumím. Pochopím, když se mnou nebudeš moct chodit." Bolí to, ale musela jsem to říct. Nezvládla bych jeho trápení.
"Isell, vážně tě miluji, já to zvládnu, to mi věř. Jen se potřebuji s tím vším srovnat."
"Já ti naprosto rozumím," pohladím ho po tváři. Je tak strašně milí, udělala bych pro něj cokoliv. Dokonce ho i opustila, kdybych mu tím nějak pomohla.
"Pojď ke mně," rozpřáhne ruce. Na nic nečekám. Objímáme se, koukáme na hvězdy.
"Povídej mi o své sestře," přeruším jako první ticho.
"Vždyť ji musíš znát líp jak já."
"To je sice možná pravda, jenže já znám pouze určité úseky jejího života. Navíc bych ráda věděla, jak jsi jí vnímal ty." Podívám se na něj. Smutně hledí do hvězd. Vzpomínky bolí.
"Byla to skvělá žena. Seznámil jsem se s ní, když zakopávala Amadeovo popel. Otec mi sice zakázal za ní chodit, dokud jí sám neřekne pravdu, ale já nevydržel se koukat z povzdálí na ten její žal. Přišel jsem za ní. Věděl jsem, že se snadněji vypovídá cizímu člověku, než komukoliv jinému. Byl jsem tenkrát sice mladý, ale už mi to docela myslelo, nemysli si. Nevěděl jsem, že se stýkala s upírem, ba ho dokonce i milovala. Vždyť jsem byl na jejích zásnubách s Joshem, všechno to hráli, což bylo dost neuvěřitelné, já jim tu šarádu věřil. Jakmile domluvila, řekl jsem jí celou pravdu o tom, kdo doopravdy jsem. Ani nevíš, jak se mi ulevilo, když mě po chvilce objala. Jak se přitom cítila?" Zeptá se pro změnu on mě.
Tenhle okamžik se mi nezdál, jenže to mu přece teď nemůžu říct. Avšak vím přesně, co bych mu měla povědět. Slova mi sama plynou z jazyku. Mám dokonce podezření, že skrz mě promlouvá ona sama. "Byla chvilku zmatená. Přece jen jsi ji zastihl v moc smutném momentě. Jenže pak byla ráda, že i když ztratila jednu milovanou osobu, našla novou, kterou bude jistě milovat. Viděla v tom dar od boha. Přišel jsi za ní v ten pravý okamžik. Strašně tě milovala."
"Škoda, že jsem jí to nikdy nemohl říct," povzdechne si.
"Ona to ví," šeptnu. Každá sestra ví, že ji její bratr miluje.
V objetí si lehneme. Riley nás přikryje další dekou. Sledujeme hvězdy, povídáme se i o našich životech. Povím mu, jak zemřeli naši rodiče, i jak jsem přežívala v jeskyni. Při každé narážce na smrt, mě pevně stiskne. Bojí se o mě i ve vzpomínkách, je sladký. Pak raději změníme téma. Bavíme se o trapasech, které jsme za celý život zažili. No prostě poznáváme jeden druhého. Nakonec jsem dokonce i ráda, že jsme se spolu nemilovali, takhle se na to aspoň ještě víc těším, protože to bude s člověkem, kterého doopravdy miluji a znám jeho nejoblíbenější film i jídlo.
Na obzoru se začne rozednívat. Ten čas plyne tak strašně rychle, nejraději bych ho zastavila. Povzdechnu si, musíme tento krásný večer ukončit.
"Tak pojď. Měli bychom si jít zabalit věci na cestu."
Sklidíme věci zase zpátky do košíku, srovnáme deku a ruku v ruce dojdeme do paláce. Jsem tak ráda, že jedeme spolu. Samotného bych ho jet nenechala.
U mých dveří se opět rozdělíme. Sraz je za půl hodiny v hlavním sále. Jo, to bych měla stihnout. Svléknu si šatičky, abych se mohla převléknout do černých džínů, černého korzetového trička a k tomu černých botasek. Jo, černá je moje barva. Teda bývala, teď se mi k těm blond vlasům moc nehodí. Budu muset trochu oživit šatník. Do cestoví tašky zabalím spodní prádlo alespoň na měsíc. Dvoje kraťasy, několikatery trička, dva páry bot a tampóny. Mimochodem, to je snad jediná věc, které je všude dostatek a nikdy se nezkazí, děkuji člověku, který je vymyslel, jinak bych v jeskyni musela žít jako neandrtálec. Raději nemyslet, jak by to zvládla bez tampónu či vložek. Nad pyžamem mávnu rukou, to nebude potřeba. Pochybuju, že se moc vyspíme za tu dobu.
"Isell, už jseš?" zakřičí na mě Riley skrze dveře.
"Hned jsem tam, jdi zatím napřed." To už uběhla půl hodinka? Ten čas vážně letí. Chystám se odejít, ale oči mi padnou na Knihu podsvětí. Mám takové tušení, že bych ji měla vzít s sebou. Jenže není trestné odvézt z paláce takový vzácný kousek, který se snaží všichni vlkodlaci chránit? No, budu to muset risknout, přece ten pocit nemám jen tak.
"Můžeme vyrazit," celá vysmátá vběhnu do hlavního sálu. Moje oči okamžitě padnou na postavy v místnosti. Riley se o něčem baví s Joshem. Amanda se loučí s Deziderem a v rohu místnosti stojí… "Co tu ti dva vůbec chtějí?" zařvu jako lev. Tohle snad ani není možné. Já jsem snad vtrhla do zlého snu.
"Isell, představuji ti tvoji výpravu. Máš s sebou tři nejlepší bojovníky a Audrey, která se nabídla jako dobrovolnice, která pojede."
Tím se teda vysvětluje, co tu chtějí.
"Super, ale já je s sebou nechci," zpupně pohodím rameny. Vím, že se chovám jako malé děcko, ale nemůžu pomoct.
"Jenže zlato, my je potřebujeme, nemůžeme jet na výpravu ve třech, to bychom mohli rovnou zůstat tady." Konejší mě Riley.
Má pravdu. Kruci. Jak jen jsem si mohla myslet, že pojedeme sama, taková blbost. "Dobrá, můžou jet, ale pod jednou podmínkou. Pojede i Amanda, pokud se jí bude chtít." Dotyčná se na mě s radostí podívá. Udělala jsem jí radost.
"Proč?" podiví se zbytek. "Vždyť skoro nic neumí. Neubrání se."
"Za prvé, žila dva roky s upíry, za druhé si ji vezmu na starost a za třetí budu potřebovat kamarádku," zlostně se podívám na tu, která jí do nedávna ještě byla. V obličeji se jí objeví bolest. V první chvíli zalituju svých slov, jenže v té druhé si uvědomím, co mi vlastně udělala a co mi udělal i on. Nejde jim to odpustit. Prostě ne.
"No fajn, jak chceš. Jenže je tu jeden problém." Otočím svoji pozornost k Joshovi. "Šest se vás do jednoho auta nevejde."
"Neříkej mi, že tu nemáte dvě auta, která byste mohli postrádat."
"Máme, jenže v tom druhém uměla jezdit jenom Angele. Byla jediná, kdo ho nastartoval," vítězoslavně se usměje. Myslí si, že mě dostal, jenže se plete.
"Tím pádem, v tom nevidím žádný problém."
V garážích si sednu do Carrery. Angela si ji nechala na Amadeovu památku. Tak fajn autíčko, nezklam mě, prosím. Zmáčknu spojku, vyřadím na neutrál a hodně nejistě otočím klíčkem. Prosím, prosím, prosím. Motor okamžitě naskočí. Ostatní venku udiveně koukají. Skvělé. Můžeme jet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michelle Sun Michelle Sun | Web | 15. března 2010 v 19:39 | Reagovat

Skvelé pokračovanie a tak nádherne dlhé :D Som nehorázne zvedavá na to, ako bude tá ich výprava pokračovať, takže dúfam, že na ďalšiu časť nebudeme čakať príliš dlho :)

Mne osobne sa ten wall tiež páči najviac zo všetkých :) A samozrejme, že ho môžeš použiť :) Myslím, že od toho tam tie wally aj sú ;)

2 Michelle Sun Michelle Sun | Web | 15. března 2010 v 21:31 | Reagovat

už v nedeľu? to by bolo super :) ale samozrejme sa teším aj na pokračovanie Lovcov duchov :D Určite to bude rovnako zaujímavé ako prvá časť... vlastne... ako všetky tvoje príbehy, ktoré vznikli z tvojich snov :D

a k tej poviedke... kamoška sa sťažovala, že všetkému vymyslím pokračovanie, tak som sa prinútila tentokrát žiadne... nenapísať (pretože vymyslené to aj tak mám... nedalo sa tomu zabrániť :D ) ale som rada, že sa ti to páči, i keď je to také divné :)

3 Michelle Sun Michelle Sun | Web | 16. března 2010 v 14:52 | Reagovat

okej, teda :) nebudem ti to vyhovárať... mňa teší, že sa to aspoň niekomu páči :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama