Lovci duchů/ 2. část

18. března 2010 v 21:09 | Andreica |  Moje tvorba
"No tak, Sarah, přestaň zírat na tu fotku. Čas už bohužel nikdy nevrátíš," vyruší mě ze vzpomínání Helen. Dívka, kterou jsem potkala na jedné z našich toulek za duchy.
Jo, to jsem zapomněla zmínit. Dean se mnou před měsícem rozešel.
"Phillis, to nejde tak lehce zapomenout na vztah, kterej trval bezmála rok."
"Pokud na něj budeš myslet, tak je nám tenhle výlet k ničemu. Tos mohla rovnou zůstat v posteli a litovat se. Šlo ti to moc dobře."
Nemám jí za zlé, že je ke mně taková, taky bych si sama lezla na nervy. Jenže ono prostě nejde jen tak přestat truchlit. Po roce zjistíte, že člověk, kterého milujete, trávíte s ním každou chvíli, je někdo úplně jiný.

Vzpomínám si na okamžik, kdy mě v hotelu vzbudil jeho hlas: "Ty tu ještě pořád jseš? Vypadni ti říkám. Vypadni odtud, už tě nikdy víc nechci vidět." Začne mi házet věci do tašky.
Rozespale zamžourám. CO se děje?? Proč je na mě takovej? Pravdou je, že jsme měli pár hádek, jenže vždycky byly z určitého důvodu. Navíc jsme teď byli vážně šťastní.
"Deane, co blázníš?" Položím mu ruku na rameno.
"To víš až moc dobře."
Do obličeje mě udeří odér alkoholu. "Jsi opilý, pojď si lehnout." Pomalu ho táhnu k posteli. Teď nemá cenu být na něj hnusná. Neví, co říká. Ale až se vyspí, tak ať si mě nepřeje, opít se v deset hodin ráno.
"Nech mě na pokoji ti říkám." Udeří mě. Ublíženě se chytnu za tvář. Nikdy před tím mě neuhodil. Hodí po mně tašku. "Vypadni."
"Fajn," vzpamatuji se. Popadnu tašku. Spěšně vyběhnu ze dveří. Nesmí vidět moje slzy. Takže je konec. Věděla jsem, že to jednou musí přijít. Proč zrovna teď? Vždyť jsme přežili ty nejkritičtější časy.
"Sarah, počkej, kam jdeš??" Už jsem si myslela. Kdepak, ten by za mnou nikdy nešel. Dohnal mě totiž Sam.
"Kamkoli, hlavně co nejdál od něj." Rozzuřeně si to šinu k silnici.
Upřeně se mi zadívá do tváře. "Ukaž? Panebože, on tě udeřil," uchopí mě za tvář.
I jeho jemný dotek bolí, musím to mít slušně nateklé. Vyvlíknu se mu. Spatřím přijíždět autobus, hezky načasované. Je mi jedno, kam jede, hlavně daleko odtud.
"Neodjížděj prosím. Já to urovnám." V očích se mu zračí bolest.
"Promiň, Sammi." Cítím se, jako bych opouštěla bratra. Obejmu ho. Musím ho hned pustit, jinak bych nestihla autobus.
Usadím se na sedačce. Naposledy se podívám k pokoji, zda se Dean neumoudřil. Miluji ho tak moc, že bych mu i tu facku odpustila. Jediné co se hne, je záclon. Nevím, zda větrem či tam stál on. Tak jako tak se autobus rozjede, aniž by ho někdo zastavil.
Zhrouceně zavolám Phillis, s kterou jsem se seznámila díky našim toulkám za nadpřirozenem. Docela jsme si padly do oka a sem tam jsme si zavolaly. Bylo příjemné mít kamarádku alespoň přes telefon. Občas si prostě potřebujete popovídat se stejným pohlavím.
Zajedeme k ní domů. Je jí 24 let, blond vlasy jí dosahují do půli zad, oči má modré a postavu výstavní. Chvilku jsem se i bála, že by mi mohla Deana přebrat, jenže ten měl naštěstí oči jenom pro mě.
Ani nevím, kolik dní jsem proležela v posteli. Slzy mi došly už během dne, už jsem prostě jenom vzlykala. Pak se na mě Phillis naštvala. Vykopala mě z mé letargie, posadila do auta a teď jsme údajně na cestě někam na chatu do lesa, kde společně s přáteli pořádají nějakou párty. Vůbec se mi tam nechce, nemám náladu slavit. Chci se vrátit do své ulity.
"Slibuji ti, že se tam nudit rozhodně nebudeš. Jakmile se budeš nudit, pojedeme okamžitě domů." Usměje se na mě. Je hodná, vážně se snaží mě rozveselit. Pokusím se jí úsměv oplatit, no spíš z toho vznikne nějaký úškleb. No co, snaha se taky cení.
Jednu věc Phillis musím uznat. Vážně mě ta její partička přivedla na jiné myšlenky. Na Deana jsem samozřejmě nezapomněla, avšak nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem.
Zanechám zbytek v obýváku. Musím si dojít na záchod. Když se kontroluju v zrcadle, málem vyskočím z kůže. Za mnou stojí bledé děvče oblečené do starých otrhaných hadrů. Když se otočím, už tam není. Chci rychle vyběhnout ven, jenže dveře jsou zaklíněné. Zrcadlo se roztříští na malinké kousíčky. Z poliček začnou vypadávat věci. Já snad nemůžu mít normální život.
Nějak se mi podaří dveře otevřít. Vyběhnu z nich. Utíkám rychle do obýváků. Cestou v kuchyni vezmu všechnu sůl, co najdu, moc jí tu teda nemají, takže je musím dostat z baráku, jinak je nezachráním.
"Phillis?" Odtáhnu si jí stranou. "Je tu duch." Ona všechno ví, ještě aby nevěděla, když jsem se s ní seznámila díky démonovi, který jí posedl.
"Ježiši, co budeme dělat?" začne mírně panikařit.
"Uklidni se. Musíme všechny dostat ven, tam budeme v bezpečí. Pro jistotu mám sebou sůl. Já pak zavolám Deanovi, on nám určitě pomůže."
Phillis začne okamžitě všechno organizovat. Netuším, co jim řekne, aby je dostala do místnosti, ale ať je do hlavně rychlé. V místnosti se začnou otvírat a zavírat dveře, nábytek začne lítat vzduchem. Tak pokud nám nevěřili, teď už musí.
Snažíme se všechny dostat. Už vytáčím číslo, když ucítím na dveřích tlak. Je tady, nechce, abych je všechny pustila ven. "Tak dělej Phillis. Už ty dveře dlouho neudržím." Na poslední chvíli, když se chystám ven i já, mi nějaká síla vyrazí telefon z ruky, odhodí ho do místnosti. Nemůžu ho tu nechat. Pustím dveře, ty se automaticky zabouchnou. Někdo na ně z venku buší. Dovnitř už se nedostanou, nemají šanci, duch je nepustí.
Zvednu telefon, samozřejmě jsem se dovolala do hlasové schránky. "Deane. Prosím tě, nehraj si na uražené a koukej mi zavolat. Jsem ve Fellském lese na 38. ulici. Uvnitř domu mě drží duch, potřebuji pomoct. Prosím, přijeď."
Nasypu kolem sebe do kruhu sůl. Čekám, zda mi zavolá zpátky, ale nic. Vždyť nejsem zas tak daleko od motelu, ve kterém jsme bydleli. Všechny věci kolem mě začnou lítat. Nesmím se nechat vyděsit. Nic nemůžu překročit kruh ze soli.
Asi po hodině, která pro mě byla jako věčnost, zaslechnu ránu tříštění skla. Existují pouze dvě osoby, které to mohli udělat, osobně doufám v tu druhou. Uslyším kroky. Fajn, ty můžou dělat i duchové.
"Sarah?" ozve známý hlas.
Dobrá, existuje i třetí možnost. "Tady jsem, Same." Nevím, co jsem očekávala? Svého prince na bílém koni? Přece jsem nemohla být tak naivní. No, byla.
Objeví mě v obýváku. Jakmile ho spatřím, okamžitě vyskočím a obejmu ho. "Jsem tak ráda, že jsi tu. On?" Ani nemusím říkat, koho tím myslím, oba víme.
Pouze němě zakroutí hlavou. "Zavolal mi, že jsi v potížích s duchem, ať ti jedu na pomoc. Jenže víš, co je divné? Hledal jsem na internetu o tomhle domě, venku jsem se ptal těch kamarádů a nic. Nikdo tu nikdy nezemřel, nezmizel ani ten dům nestojí na bývalém hřbitově či místě, kde se odehrála válka. Prostě vůbec nic"
"To je vážně divné. Takže to není duch," usoudím. V tom uslechnu další ránu. Před námi se zhmotní to děvče, akorát teď má normální věci i barvu v obličeji.
"Bravo, čekala jsem, kdy vám to dojde." Zatímco mluví. Nás dva odmrští na druhou stranu místnosti. Narazíme na židle. Nemůžu se z nich hnout. Co to sakra je?
"Anděl," zašeptá Sam.
"Pěkně, Same. Jsem ráda, že jsi na to přišel. Jenže víš, co je problém. Měl tu sedět místo tebe tvůj bratr. Takhle nic z toho zamýšlené nebylo, i když ani ty nejsi špatný, taky splníš svoji část úkolu. Deana si holt poddáme později. Chudáček, jak byl smutný, když ses tady vyspal s jeho přítelkyní." Nahodí smutný obličej, ačkoliv oči jí hrají štěstím.
Vyspala jsem se Samem? O čem tu je řeč? "Zjevně jsi při tom pádu spadla na hlavu. Nikdy bych se Sammim nespala, je pro mě jako můj vlastní bratr."
"Sarah. Ty si nevzpomínáš? Přišel jsem za tebou do pokoje, tys tam byla sama. Svým způsobem jsi mě svedla, ale pravdou je, že já se rozhodně nebránil. Dean nás načapal. Snažil jsem se ho dohonit, všechno mu vysvětlit, jenže on se opil do němoty. Pak jsi ty odjížděla, myslel jsem…," nedořekne, protože se náš milovaný andílek začne smát.
"Myslel sis, že tě miluje? Kdepak, ta ani neví, že by něco takového dělala, mám pravdu?" Sice se mi s ní souhlasit nechce, ale pravdu rozhodně má. Nevzpomínám si, že bych něco takového udělala. Už jenom z té myšlenky mi je na zvracení. Jenže jestli se to stalo, pak se nedivím, jakej na mě Dean byl.
"Všechno bylo součástí velkého plánu. Ty ses měl vyspat se Sarah a Dean pak celej zhroucený se zlomeným srdcem měl říct ano Michaellovi. Měl být na tebe tak naštvaný Same, počítali jsme s tím, když jsme nechali posednout Sarah démonem, který tě svedl. Každý věděl o tvé slabosti k ní. Tvůj bratr měl přece vždycky všechno a ty nic. Měl otcovu lásku, všichni ho brali víc jak tebe a teď měl i Sarah. Tys měl být na něj zase natolik naštvanej, že řekneš ano Luciferovi a nic, ani jeden nejedete podle plánu. Takže musíme přistoupit ke krajnímu řešení."
"Takže já jsem byla posedlá. Nepodvedla jsem Deane. Nikdy bych to neudělala," šeptám si neustále dokola. Proč se jen tohle muselo stát mně?
"Na tohle je pozdě děvče. Nikdo mu tu z téhle místnosti neřekne. Ty budeš mrtvá a z tvého milence bude ďábel. Jedině tak přinutíme říct Deana ano."
"Nepřinutíte," ozve se zpoza rohu. Srdce mi při tom zvuku hlasu poskočí radostí. On vážně přijel, přijel si pro mě.
"Ani krok nebo je mrtvá," zakřičí na něj.
Toho nože, co mi visí jen kousek od břicha, jsem si vážně nevšimla. Kruci. Já nechci umřít. Ne teď, když ho můžu získat zpátky.
"Nééé," zařvou oba bratři najednou. Panebože, co jsem to udělala. Poštvala jsem je proti sobě. To já budu důvod, proč oba řeknou to své nenáviděné ano.
"Neubližuj jí, udělám, co budeš chtít," zvedne Dean ruce v obraném gestu.
"Řekni to. Řekni teď Michaelovi ano a já jí nechám žít," navrhne mu. Dá se vůbec věřit andělovi? Dřív bych řekla ano, teď si rozhodně nejsem jistá.
"Ne, nedělej to. Prosím." Raději zemřu, než vidět, jak se se svým bratrem zabijou. Tohle nedopustím, nemůžu bez něj žít.
"Musím. Nenechám tě zemřít. Oni to moc dobře ví." Smutně se mi zadívá do očí. Je v nich všechno. Láska, bolest a hlavně strach. "Michaelli. Jestli mě slyšíš, říkám ti…"
"Néééé." Stane se několik věcí naráz. Tlak na židli povolí, takže se uvolním a prudce se vymrštím dopředu. Dean nedořekne poslednís větu, pouze s vyděšeným výrazem se na mě dívá. Nedívá se na mě, ale na nůž, který se mi díky setrvačnosti zabodl do břicha. Klesnu na kolena. Bolí to, tak strašně to bolí.
"Sarah." To je Sam. Taky se uvolnil. Teď mě opírá o zeď. "Vydrž. Dostaneme tě odtud."
Oba se pustí do boje s andělem. Vím, co musím udělat, jenže potřebuji víc krve. Vytrhnu si nůž z břicha. Okamžitě se začne linout ven krev, všude je krev. Tolik krve a všechna je moje. Začnu na zeď malovat obrazec, který už jsem je několikrát viděla použít.
"Tak jak to bude? Řeknete to? Víte, že ji můžu vyléčit." Oba je drží v šachu na protější zdi. Jsou uvězněni neviditelnýma rukama.
"Víš co? Táhni ke všem čertům." Přiložím krvavou dlaň doprostřed obrazce. Místnost zaplaví bílé oslepující světlo. Zvládla jsem to.
"Lásko, co jsi to udělala?" Dean je u mě během minuty, jeho bratr mu je v patách.
"Muse…," zakašlu. Z úst mi začne téct krev. "Musela jsem. Tohle není správné."
Přiloží mi svoji bundu na břicho. To už nepomůže, cítím to. Cítím svou smrt. Je tak blízko. Klidně bych se jí mohla dotknout. Chce, abych s ní šla. Jenže já ještě nemůžu. Musím jim něco říct.
"Umírám. Ty to víš. Slibte…" Další krev. "Slibte mi, že nikdy neřeknete ano, ať moje oběť nevyjde nadarmo a že na sebe dáte pozor. Hlavně si to nevyčítejte, není to vaše chyba. Takhle je to správně, tak to má být, cítím to."
"Ne Sarah. Ty to zvládneš. Sama na to dohlídneš," v očích se mu lesknou slzy. Raději budu mrtvá, než žít bez něj. On to beze mě zvládne, má Sama, ten ho nenechá potopit. Bude mu vždy nablízku. Vsadila jsem na to svůj život.
"Slibte to!" zakřičím z posledních sil.
"Slibuji." Políbí mě na čelo. Na tvář mi upadne jeho slza. Sam nás sleduje z povzdálí. Zjevně se do toho všeho nechce vměšovat.
"Miluji tě."
"Já teb…" Krev. "Já tebe…" Krev. KREV! "Já…"………
KONEC
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Casion Casion | Web | 18. března 2010 v 21:12 | Reagovat

veľmi pekná poviedka :D

2 vivienne vivienne | Web | 19. března 2010 v 20:17 | Reagovat

moc pěkná povídka

3 Zlatka Zlatka | 21. března 2010 v 21:23 | Reagovat

smutné... ale já mám raději takové konce, takže super! :D

4 Michelle Sun Michelle Sun | Web | 28. března 2010 v 15:38 | Reagovat

skvelé pokračovanie... síce smutné, ale aj tak skvelé :)

5 mrně mrně | Web | 3. dubna 2010 v 0:10 | Reagovat

Týýýýjo! Měla bys apsat víc povídek a vydat jejich sbírku! :))

6 mrně mrně | Web | 4. dubna 2010 v 13:15 | Reagovat

Někdo se najde! :)) A myslela jsem kratší povídky třeba jako je tahle, ale téma je jen na tobě! :) tohle se mi moc líbilo, ale když je něčeho na stejný téma moc, už to není tak neotřelý a jedinečný! :)) No a tím bys rozjela kariéru a pak bys vydala knížku samotnou! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama