8. kapitola - Průvodce/ 3. část

4. června 2010 v 15:20 | Andreica |  Krev je jen barva
Omlouvám se obrovské zpoždění knížky, ale měla jsem na krku maturitu a přijímačky :)...Maturitu jsem dala za 8, takže super :)...Teď si užívám 4 měsíční prázdniny, takže se můžete těšit na častější přidávání pokráčka a dokonce na pár nových povídek.

Co se stalo v minulých částech: Poté co se Isell vrátila zpátky do svého těla, zjistila, že se vydávají na lov první upírky. Společně s Rileym, Amandou, Deziderem a k jejímu velkému rozhořčení i s Marcem a Drey se vydávají do státu, kde se údajně první nachází. Mají být ubytováni v místním sídle vlkodlaků. Než se však můžou převést k sídlu, musí vypít svěcenou vodu. Isell ji s velkým vypětím trochu vypije, avšak její upíří půlce se to vůbec nelíbí. Jak dlouho dokáže ještě před ostatními skrývat své pravé já?

Vaše Andreica

Rozhlédnu se kolem sebe. Chvilku přemýšlím, zda se mi ten pohled zamlouvá či mi nahání hrůzu. Před námi se rozkládá obrovská skalní stěna, kolem které je dřevěné opevnění, na němž chodí hlídky. Připomíná mi to středověk. Takhle bylo chráněno velmi významné město.
            My jsme momentálně v menší vesničce s obrovským hradem. Vidím všehovšudy pět větších domů. Do jednoho z nich nakouknu skrz okno. Čekala jsem cokoliv, ale tohle teda ne. Uvnitř je úplně zařízená kuchyně, od ledničky až po sporák s troubou. Neuvěřitelné. Ráda bych si prohlédla i zbytek, jenže je nevhodné vloudit se někomu do bytu.
            Pokračuji tedy za ostatními dál po kamínkovité cestě. Jen se mi nelíbí, že tu není žádná zeleň, žádný strom, prostě nic, je to tu takové pusté. Jakmile spatřím hrad v celé své kráse, no kráse, spíš hrůze, okamžitě mi naskočí husí kůže. Oni ho sem snad přenesli z nějakého hororového filmu. Postavěn je z černých kamenů. Dovnitř snad nemůžu proniknout jediný proužek světla, protože veškerá okna, jež zde jsou a že jich málo není, mají černě namalovaná skla.
            Zvláštní. Jdeme vůbec do sídla vlkodlaků? Začínám mít zvláštní pocit. Něco tu není až tak v pořádku. Můj vnitřní instinkt řve na poplach, což se mi teda vůbec nelíbí. Dovnitř se mi teda zrovna dvakrát nechce. Tohle pro někoho nedopadne dobře. Hlásek v hlavě rozhodně nemluví v můj prospěch.
            Že bych procházela obrovskými kovovými vraty s nadšením, se rozhodně říct nedá. Nenuťte mě tam jít, prosím. Něco se mi tu vážně nelíbí a vyzívá mě to, abych se okamžitě dala na útěk, jinak špatně skončím. Kdyby mě Riley nedržel za ruku, jistě bych své nápady už dávno uskutečnila. Jen díky němu směle pokračuji dál.
            Chodba je temná přesně tak, jak jsem si myslela, ozařují ji pouze louče. Čím dál tím víc mi tohle místo připomíná upíří doupě.
            "Nepřipadá vám to tu nějaké známé? Tma, pochodně, ticho," svěřím se se svojí obavou ostatním.
            "Mám tu z toho strašnou zimnici. Vůbec se mi tu nelíbí," Amanda se i pro názornou ukázku oklepe. Dez ji jemně obejme kolem ramen. Áááá, tady se nám rýsuje nějaký románek.
            "Naprosto s tebou souhlasím," ozve se další dívčí hlas.
            Už chci odvětit, kdo se ptal na její názor, ale zarazí mě pevný stisk ruky. Významně se na mě podívá. "NO jo, vždyť už mlčím," naštvaně si odfrknu.
            "To je moje holka. Takhle se mi líbíš," skloní se, aby mě políbil. Hmm a mně se líbíš zrovna takhle.
            "Měls pravdu, nemůžu být na ni naštvaná věčně, vždyť ona ho přece nepřinutila, aby se se mnou vyspal," smutně se podívám na podlahu. Sama vím, že jsem tuhle řeč nemyslela až tak vážně, jenž nestojím o nějaké další hádky, obzvláště ne s ním. Herečka jsem dobrá, lež na mně není vůbec poznat. Kdyby ano, byla bych už jistě dávno mrtvá.
            Když procházíme kolem jedné místnosti, do nosu mi udeří velmi známá vůně. V ústech se mi okamžitě začnou sbíhat sliny. "Co je za těmi dveřmi?"
            "Výslechová místnost," odpoví mi osoba, vynořivší se zpoza rohu. Udiveně na ni koukám. Objevila se tu jako duch. Dokonce ani já ji neslyšela, což je teda už dosti vážné. "Promiňte, měla bych se představit. Rachel Sallamon, vládkyně zdejších vlkodlaků."
            Jestli jsem se před tím tvářila udiveně, teď jsem totálně vyvedená z míry. Tahle možná třicetiletá, malá žena s dlouhými zrzavými vlasy, útlou postavou, na oči jí bohužel nevidím, má být vládkyně zdejších vlkodlaků? Nevěřím.
            "Ty musíš být Temný duch lesa. Slyšela jsem tolik historek, které jsou těžko k uvěření," podává srdečně ruku mému příteli. Tak tohle je dobrý vtip.
            "Jmenuji se Riley Fin, jsem následovník vlkodlačího trůnu u nás. Temný duch lesa stojí vedle mě," popostrčí mě víc dopředu. Fakt díky, že jsi na mě musel upozornit.
            "Ale tohle je žena. Není možné, aby byla Temným duchem lesa," zmateně se rozhlíží. Nejspíš čeká, kdo se začne smát. Má smůlu.
            "Vy taky zrovna nevypadáte se svou výškou a vizáží na vládce vlkodlaků," odpálkuju ji celkem snadno. Nikdo mi tu nebude vyčítat, že jsem jiného pohlaví, než si myslel.
            Muž, který nás přivezl, se na mě soucitně a trochu vyplašeně podívá. Možná jsem si dovolila dost, ale to mi teda vůbec nevadí, za pravdu se prostě neomluvím.
            "Jsi dobrá. Dostalas mě," začne se smát. Vůbec se mi ten smích nelíbí, zabodává se mi do kůže. "My si budeme skvěle rozumět." Pevně mě obejme kolem krku.
            Chystám se odtáhnout, necítím se zrovna příjemně, když mi zašeptá do ucha: "Já tě dostanu, to si pamatuj," s milým úsměvem mě pustí.
            O co jí do prdele jde? Jedná se snad o nějakou dívčí válku či co? Nesnese pocit, že je tu žena lepší jak ona? Kdepak, tady jde určitě o něco víc.
            Tenhle pocit nesnáším, protože vždycky zjistit, zda jsem měla pravdu, což se mi ani trošku nelíbí. Tentokrát jsem si totiž jistá, že s výsledkem nebudu vůbec spokojená.
            Ach jo, proč jsem vůbec na tuhle výpravu jezdila. Nejspíš jsem sebevrah. Ptáte se jak to? Pokud zabijeme prvního upíra, v tomto případě spíš upírku, všichni ostatní upíři zemřou. Co tedy bude s mojí upíří částí? Zemře společně s nimi, zůstane m bo snad zemřu i já s ní?
            Té poslední možnosti se bojím nejvíc. Ne, že bych se nechtěla obětovat pro dobro lidstva, ale ještě se mi z tohoto světa nechce. Hlavně teď když tu jsem vážně šťastná. Jenže každou minutu umírá na celém světě víc lidí, s tím se prostě musí něco udělat. Můj život je pouze kapka v moři. Pokud mám možnost zachránit lidstvo, nesmím brát na sebe ohledy. Jediné, co musím, je, užívat si zbytek života plnými doušky.
            Riley si mě k sobě víc přitiskne, jako by mi četl myšlenky. Ach jo, o něj vážně nechci přijít, něco velmi silného nás spojuje. Nějaká nadpřirozená věc, kterou nelze vysvětlit. Dobrá, všechno lze nějak vysvětlit, jenže mně se líbí zrovna to tajemno.
            "Pojďte, zavedu vás do pokojů. Tam můžete být tak dlouho, jak jen se vám bude chtít," mile se usměje. Ta svině mě teda neoblafne. Možná si svou vizáží získala ostatní, ale mě teda ne.
            Vím, že vzhledem rozhodně nepoznáte osobu, které byste se vážně měli bát. Vždyť ani já nevypadám na nejobávanějšího lovce upírů. Ona sama myslela, že Temný duch je Riley.
Docela bych ráda slyšela ty historky, které údajně slyšela. Pokud se rozneslo i mučení upírů sluncem, pak není divu, že si za tím nepředstaví dívku. Původně jsem chtěla ještě dodat křehkou, jenže s těmi jizvami od stříbra, které upíří krev nedokázala zahojit, moc křehce nevypadám.
"Zde je dívčí pokoj. Chlapci ho mají hned naproti. Večer vás očekávám u mého nočního překvapení. Sluha vás později vyzvedne. Přeji pěkný den," otočí se na podpatku a důstojně si odkráčí. Čůza.
Vejdu do celkem chudě zařízeného pokoje. Jsou zde pouze dvě postele, dvě šatní skříně, jeden stůl, dřevěná podlaha a okna jsou taky samozřejmě zabedněná. Co tu s tím mají?? Já si teda extra na slunce nepotrpím, ale přece jen nemusím být pořád zalezlá ve tmě. Připadám si tu skoro jako ve své jeskyni, což se mi teda moc nezamlouvá.
"Mám tu z toho všeho vážně divnej pocit. Už abychom odtud byli pryč," ozve se Amande. S Drey jí obě přikyvujem.
Jsem rád, že nejsem jediná, které se to tu nezdá. S kluky nemá cenu o něčem takovém s nimi mluvit, oni nemají šestý smysl jako my. Holky nemají rády moc nebezpečí, takže jakmile se k některému přiblíží, vycítí ho. Kluci naopak milují výzvy, adrenalin a vše s nebezpečím spojené, proto to nepoznají a většinou se do toho ještě víc zamotají. Čili všechno zbývá na nás. No co, už jsem si docela i zvykla.
"Možná když srazíme obě postele dohromady, tak bychom zvládly se tam společně vyspat," polemizuje nad málem místa ke spaní Drey.
"To je v pohodě. Vyspím se na zemi, jsem zvyklá. Navíc bychom měly jít spát už teď, dneska nás čeká dlouhá noc. Musíme zjistit, kde se první nachází, což nebude rozhodně lehké," vezmu si z postele jeden polštář a deku. Pohodlně se uvelebím na zemi. Až tak moc jsem nelhala s tím spaním. Sice mi to fakt vadí, ale na zemi si nepřipadám až tak zranitelná, protože uslyším každý krok.
Holky mě okamžitě napodobí. Sami ví, jak dnešní noc bude důležitá oproti těm ostatním. Dneska musíme najít stopu, která by nás zavedla k první. Bude to velmi namáhavé a rozhodně se nebude jednat o lehký úkol. Pevně věřím, že zdejší vlkodlaci vědí, kde je upíří sídlo, popřípadě znají jeho údajnou polohu.
Prudce otevřu oči. Něco není v pořádku. Proč jsem se vlastně vzbudila? Všude kolem je klid, holky ještě stále spí. Tak co mě tak vystrašilo?? Srdce mi bije šíleně rychle, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Nejednalo se o sen?? Ať se snažím, jak chci, jediné, co si vybavím, je člověk v tratolišti krve. Něco mi říká, že bych si měla vzpomenout na víc, jenže to nejde. Ať se snažím sebevíc, vybavuji si pouze tohle, a když už si skoro vzpomenu navíc, začne mě hrozně bolet hlava. Snad ten sen nic neznamenal. Kdyby ano, určitě bych si ho pamatovala.
Je mi jasné, že teď už neusnu, ale co mám dělat? Toulat po chodbách se mi nechce, navíc bych nerada potkala někoho z tohohle paláce, něco se mi na nich vážně nezdá. Celá tahle partička lidí je hodně divná. Nahání mi husí kůži. Achjo, proč nemůžu vést normální život?? Zajímalo by mě, kde bych byla, kdyby se ta věc s upíry vůbec nestala.
Rozhodně bych teď byla v maturitním ročníku a strachovala se, zda vůbec odmaturuji a co vlastně půjdu dělat dál. Možná bych stále byla s Marcem, s Drey bychom byly stále nejlepší kamarádky. Maminka s tatínkem by žili, viděla bych vyrůstat Gabriela, smála se společně s Lucasem. O panenství bych přišla s klukem, kterého bych vážně milovala. Upíři by dál byli pouze v mé mysli jako báječná stvoření, které bych někdy ráda poznala. Jo, byl by to úžasný život.
Jenže nescházelo by mi něco? Měla bych rodinu, přátele, možná i Marca, ale milovala bych ho vážně tolik, jako teď Rileyho? Líbila bych se vůbec Rileymu, kdybych byla stále ta holka z bohaté rodiny? Určitě ne, myslel by si, že jsem nemyšlená a nezavadil by o mě pohledem. Zní to sice krutě, ale svým způsobem jsem ráda, jak se všechno zvrtlo. Stala se ze mě pravá žena, vzor dnešní mládeže a ještě jako bonus jsem potkala Rileyho.
Z mých myšlenek mě vyruší zaklepání na dveře. Holky jsou okamžitě vzhůru. Dezorientovaně se koukají, co je to probudilo za zvuk.
Dojdu ke dveřím. Před nimi stojí ten pilot. "Má paní vás očekává v jídelně. Počkám zde na vás, abyste zde nezabloudili."
Pokrčím rameny. Je mi vážně jedno, zda nás tam doprovodí nebo nás tu nechá. Pochybuji, že bych zde viděla něco, co jsem ještě nikde jinde nespatřila. Vezmu si na sebe své oblíbené věci, chystám se pak jít totiž lovit potravu, i když se to ostatní nesmí dozvědět. Oproti holkám, které mají normální džíny a tričko, vypadám v černých kalhotách, korzetu a botách na podpatku dosti divně. No nevadí, už jsem si zvykla, že většinou vyčnívám z davu.
Společně vyjdeme na chodbu, kde už na nás čekají i pánové. Riley obdivně shlédne můj obleček. Dělá, jako by mě v něm nikdy neviděl. "Sluší ti to," zašeptá mi do ucha.
"Prosím tě, vždyť už jsi mě v tom viděl. Ne krátce. Tohle jsem měla na sobě, když mě Beatrice zajala, pamatuješ?"
"Jak bych mohl zapomenout," procedí skrz zaťaté zuby. "Taky si pamatuji, jak jsi tam málem několikrát zemřela."
"Já taky. Ale hlavně si pamatuji, že tys mi pomáhal, jak jen jsi mohl. Byl jsi pro mě můj princ z pohádky, který mě přišel zachránit," políbím ho. Nechci, aby byl smutný z minulosti. Musíme žít přítomností pro budoucnost.
" Máš naprostou pravdu, musíme žít přítomností pro budoucnost," řekne, jakmile se od sebe trošku odtáhneme, aby mohl mluvit.
Co prosím?? To je divné. Tohle jsem si snad jenom myslela. Nemyslím si, že bych to řekla nahlas nebo snad jo? Nevím. Ale co, vždyť je to jedno. Společně vejdeme do obrovského sálu s luxusním lustrem, který má místo žárovek svíčky. V prostřed místnosti se rozkládá obrovský dřevěný stůl, na kterém stojí několik dalších svíček a u šesti židlí je na postavený podnos, zjevně naše večeře.
Poslušně se usadíme. Zatímco si dosedám, někdo mi lehce přišoupne židli pod zadek. Samozřejmě jsem to nečekala, takže dost slušně žuchnu na zadek. Otočím se na číšníka, akorát mi zvedá víko z talíře. Chvilku vyjeveně koukám, zda mě zrak nešálí a vidím vážně to, co tam je. Podívám se na Rileyho, má úplně stejný zvláštní výraz jako já. Na talíři totiž máme maso, ale nedokážu si ho nikam zařadit. Opatrně do toho šťouchnu vidličkou, co kdyby to bylo živé. Nic. Možná jako první se odvážím si jeden kousek napíchnout a vážně pomalu si ho vložit do úst. I když se dost bojím, nakonec ho rozkoušu. Ostatní mě sledují se zvláštním výrazem ve tváři.
"Chutná jako kuře, ale rozhodně to kuře není," ozvu se nakonec. Svůj zrak stočím k Rachel, aby mi odpověděla.
"Promiňte, ale nemůžu vám sdělit pravdu. Jedná se o specialitu šéfkuchaře."
Hned jakmile tohle řekne, přestanu jíst. Proč by nám nemohla říct, jaké maso tu jíme, vždyť komu bychom asi vyzradili šéfkuchařovo tajemství?
Zbytek si zjevně ničeho nevšimne, protože jí spokojeně dál. To jsem tu vážně jediná, která si všimla, že naše hostitelka není ta, za kterou se vydává? Jenže nemůžu tu jen tak sedět a nejíst, tím bych na sebe upoutala pozornost. Pustím se teda do oblohy s přílohou, na té snad nic zvláštního nebude.
"Copak? Tobě maso nechutná?" povšimne si mého záměru.
"Možná by i chutnalo, ale jím pouze určité druhy, a když jsi neřekla, co to je, raději nebudu pokoušet svůj organismus," mile se na ni usměju. Není tady jediná, kdo se umí moc dobře přetvařovat.
Vrhne na mě zlý pohled. Jo, poznala, že taky hraju. Jen ať si nemyslí, všechno se nemusí řídit podle ní. Já tedy rozhodně ne.
"Dobrá," otočí se už s tím svým milým ksichtíkem na ostatní. "Koukám, že jste všichni dojedli. Pojďte, ukážu vám zdejší specialitu."
Odvede nás k těm dveřím, které mě zaujali hned, jakmile jsme sem vešli poprvé. Nechá nás do nich vejít jako první. Rozhlédnu se. Připadám si, jako bychom byli v nějaké výslechové místnosti. Když rozsvítí světla, zjistím, že jsem se vůbec nepletla. Před námi je sklo, díky kterému můžu vidět muže připoutaného k židli rozrušeně se rozhlížejícího kolem sebe. Co má ksakru v plánu?
Přiblíží se k mikrofonu. "Řekneš nám, kde se nachází sídlo upírů? Sám moc dobře víš, co tě tu čeká, nemá cenu zapírat."
"Já nemůžu. Když to řeknu, jsem mrtvej, když neřeknu, jsem taky mrtvej a úplně stejným způsobem," žalostně zanaříká.
"Jak chceš," pokrčí rameny, ale na očích jí je vidět, jak se z toho raduje. Natáhne ruku po dalším tlačítku. Jedna stěna se vsouvá do země, z otvoru, který vytvořila, začnou vylétat malý tvorové. Vážně to je to, co si myslím?? Ona na něj vypustila komáry?
Jéje, to je naprosto hrozné mučení. Už by se měl chudák bát.
Po chvilce zjistím, že jsem si tu ironii měla odpustit. Komáři se totiž sletí kolem těla a zabodnou se. Upír zařve bolestí. Díky velké mase živočichů, není tělo vůbec vidět. Najednou se komáři vznesou a zaletí zpátky do stěny. Povšimnu si, že zmáčkla další tlačítko, to vydává velmi zvláštní pískavý zvuk.
Podívám se na upíra, tedy spíš na to co z něj zbylo. Je to nepříjemný pohled. Je pravda, že já dělám to samé, ale vidět to takhle za světla je hnus. Nerozpadl se, takže byl z těch, co povstali, ale jeho kůže je ještě bledší než obvykle. Navíc mu vynikly žíly, je to vážně humus, ale zároveň díky tomu mám ještě větší hlad. Dneska už se musím najíst, není tomu vyhnutí.
"Tak zde jste viděli ukázku našeho mučení. Je velmi osvědčené. Navíc komárům vážně chutná upíří krev víc, jak lidská. Člověka nenapadnou, takže se ani nemusíme bát, že by uprchli a způsobili by velké škody. Je mi líto, že nám nic neprozradil. Budete se muset dneska večer vydat na lov."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michelle Sun Michelle Sun | Web | 4. června 2010 v 18:32 | Reagovat

Tak tá baba sa mi vôbec, ale vôbec nepáči :/ A vymyslela si teda fakt zaujímavý spôsob mučenia :D Fakt dobré, i keď radšej sa nepokúšam si to poriadne predstavovať :D A teší ma, že teraz budú pokračovania pribúdať častejšie. Som hrozne zvedavá na pokračovanie :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama