9. kapitola - Skoro u cíle/ 1. část

5. července 2010 v 20:05 | Andreica |  Krev je jen barva
"Já ti nevím, mně se to stále nějak nezdá. Nechat někoho úplně cizího, aby nás vedl za prvním? Co když je to past?" začne zase s tou svoji přednáškou Riley.
            Tahle debata se koná od té chvíle, co jsem dovedla Willa do hradu. A musím uznat, že jsme šli hodně pomalu, abych si ho dostatečně užila, než se budu muset vrátit zase zpátky do reality. Když on je prostě tak krásnej, něco mě k němu přitahuje. Jako by byl nějakou mojí částí. Ale, už zase myslím na blbosti. No tedy spíše na zvrácenosti. Zrovna v tuhle chvíli bych vám nedoporučovala být v mojí hlavě. Jestli jste o mně do teď měli dobré mínění, okamžitě byste ho ztratili. Ano, jsem špatná, uznávám to.

Jakmile jsem ho ukázala ostatním, reagovali přesně tak, jak jsem si myslela. Drey si omámeně povzdechla a kluci, škoda mluvit, začali si prostě bránit svoje teritorium. Jsou neuvěřitelní. Oni se ho snad bojí. Pravdou je, že jeho by se bál asi každej.
"Prosím tě, hoď za hlavu své ego a uznej, že prostě jenom žárlíš. Proč bychom ho nemohli vzít s sebou jako průvodce? Ty tuhle krajinu snad znáš, abys jím mohl být? Pokud je to léčka, tak bychom se jí stejně nevyhli, když už nás sám našel."
Jednou rukou si mě přitáhne k sobě, druhou mi prohrábne vlasy. "Nejspíš máš pravdu. Trochu žárlím, ale tak divíš se mi, jen se na něj podívej."
A já se dívala. Snažila jsem se na něj podívat tak, jak ho asi vidí on. To, co jsem viděla, rozhodně nebylo moc povzbuzující. Will je vážně nejkrásnější chlap, jakého jsem kdy viděla, ale když jsem se koukla na Rileyho, viděla jsem víc. Jeho miluji, nemusí se bát, protože pro mě je pouze on tím jediným, s kterým chci být.
"Nebudu ti lhát, je krásnej, ale já miluji tebe, nemusíš se vůbec ničeho bát." Stoupnu si na špičky, abych ho mohla políbit. On je pro mě ten pravý, nesmím se nechat zmást zevnějškem a chtíčem. Ano, ten chtíč je nejhorší. Nesnáším ho. Jakmile ho dostanu, musím mít to, po čem toužím. Ale tentokrát to je jiné. Tentokrát musím zvládnout boj proti sobě. Pevně věřím, že se mi to určitě povede, když budu mít Rileyho stále po boku. Prostě a jednoduše se musím vyhýbat pokušení, o ničem jiném to není.
"Dobrá," povzdychne si. "Přesvědčila jsi mě, mrško."
Jo, dej chlapovi najevo, že pro tebe nikdo jinej neexistuje a on udělá cokoliv. Jsou lehce ovlivnitelní. No snad se tentokrát nepletu, nechci ho ztratit kvůli nějakému krátkému románku, který by byl sice skvělý, ale neměl by žádnou budoucnost.
"Fajn, William se stává naším průvodcem," kluci na něj překvapeně koukají, proč změnil názor. Zjevně jim to během chvilku dojde, protože se podívají na mě. Nevinně pokrčím rameny, já za nic přece nemůžu. "Vyrážíme zítra ráno. Pojď za mnou, zatím ti ukážu, kde můžeš strávit noc."
Odejdou od nás. Na nic nečekám. Sběhnu si do pokoje sbalit, aby mi zbyl nějaký čas na Amandu. Pravidelně u ní každou noc sedím a čekám, zda se konečně probudí. Zatím jsem úplně bez úspěchu. Avšak naděje se nevzdávám, ona se jistě probudí. Jen mě momentálně mrzí, že u toho nebudu, až ta chvíle nastane.
Sednu si vedle bílého lůžka, v němž se bledá postava naprosto ztrácí. Vypadá naprosto stejně jako Šípková Růženka. Jenže tady nám bohužel nepomůže polibek z lásky. Kdyby to tak šlo, jistě by byla dávno vzhůru, protože ji Dez stoprocentně miluje. Ten je tu snad častěji jak já. Většinou ho po půlnoci střídám, jelikož se vracím z lovu.

Možná by vás zajímalo, zda jsem skončila s pitím upíří krve. Bohužel ne, i když ostatním tvrdím opak. Jsem na ní až moc závislá. Musím si prostě odvykat postupně, nesmím přestat hned, to by bylo nemožné. Člověk, který vykouří dvě krabičky cigaret denně, taky nepřestane ze dne na den kouřit. Musí si odvykat postupně, o což se snažím taky. Ale nikomu to prosím neříkejte, je to naše malé tajemství.
"Ty jo, Amando, kdybys ho viděla, jistě bys taky slintala. I když ty možná nejsi, nejsi taková jako já. Jsi totiž čestná. Proč se tohle muselo stát tobě? Té, která si to nejmíň zasloužila. Vždyť jsi snad nikdy nikomu nic neudělala, tak proč? Nedivila bych se, kdyby se něco zlého stalo mně, jsem mrcha. Jenže mně se dějí samé dobré věci. Potkala jsem Rileyho, tebe a teď i Willa. Vím, toho bych sem plést neměla, jenže on je fakt hrozně přitažlivý. Možná se mi líbí víc jak Riley. Ale neboj, vím, ke komu patřím.
Ráno vyrážíme najít prvního upíra. Víš, mám takovou teorii. Ve vlkodlačí knize se píše o první upírce, nevím, zda jsi to četla, tak ti to řeknu. Byla to manželka muže, který se zamiloval do mladší dívky. Ta dívka byla matka prvního vlkodlaka vůbec. Ona totiž měla vlka, kterého jednoho večera čarodějnice přeměnila v člověka, ale pouze jenom dočasně. Té noci dívka počala dítě. K její velké smůle ji ten muž viděl a rozhodl se vlka i s ní zabít. Naštěstí se mu to nepodařilo. Bohužel s tím mužem zemřel i vlk. Ta žena ze začátku, pokud si ji ještě pamatuješ, se rozhodla pomstít. Údajně uzavřela smlouvu s ďáblem. Jenže šlo vážně o ďábla? Co když ten ďábel byl vůbec první upír?
Musíme tedy najít jeho. Což bude dost velká fuška. Will sice říká, že ví, o koho jde, jenže se může mýlit stejně jako my s Rachel. Jeden nikdy neví. Každopádně půjde o hodně zajímavý výlet.
Víš, bojím se, že se my dvě už neuvidíme. Mám takový pocit, že tahle cesta je mojí poslední. Nevrátím se z ní. Zatím jsem se s tím nikomu nesvěřila. Prostě nějaká část ve mně ví, že tam umře. Mám strach. Bojím se, co mě čeká dál. Zda existuje život po životě. Na peklo rozhodně nevěřím, to je totiž tady. Může být něco horšího, než tenhle svět? Upřímně řečeno vážně pochybuji. Takže to může být jenom lepší viď?"
Neočekávám žádnou reakci. Jen jsem ráda, že můžu říct své problémy nahlas, i když mi neodpoví. Alespoň si nepřipadám jako blázen, který mluví sám pro sebe. Všechno to zní naprosto jinak, když to řeknu nahlas. V mé hlavě to jsou prostě jenom bláboly. Je pěkné se s tím někomu svěřit. Ano, mohla bych to říct Rileymu nebo Drey, když už jsme se teď udobřily, ale já prostě nechci, aby mi na mé myšlenky někdo odpovídal. Mohl by si myslet, že je to blbost a naprosto mi všechno vyvrátit, o to vážně nestojím.
"Ahoj Isell, můžu na chvilku?" do místnosti vejde osoba, kterou bych tu vůbec nečekala.
"Jistě Drey, jen pojď," ukážu jí na druhou židli v místnosti. "Copak si přeješ?"
"Potřebovala bych s tebou mluvit ohledně té cesty," začne si prohlížet nehty. Tohle gesto dělá, pokud je nervózní, vůbec se nezměnila.
"Čeho se bojíš?"
"Nevím, mám takovej hodně divnej pocit. Něco mi říká, že neděláme vůbec dobře, když se do tohohle pouštíme. Proč to nenecháme na někom jiném? Proč my musíme být ti, kteří zničí prvního upíra. Co je to vlastně vůbec za blbost?? Ještě nedávno jsem byla naprosto obyčejná středoškolačka. Zatímco teď zabíjím upíry. Vždyť to ty jsi byla vždycky ta odvážnější z nás dvou, já se raději schovávala za tebou. Určitě na světě existují ještě odvážnější lidi, než jsme my. Proč jim teda nepřenecháme naše místo. Vždyť tohle je cesta jisté smrti, já to prostě cítím. Pro někoho z nás dopadne špatně," začne se třást po celém těle. Přeběhnu k ní, abych ji mohla obejmout.
"Víš, já nejsem nějak extrémně statečná. Zažila jsem toho prostě už tolik, že vím, co na mě může číhat. Tak proč se bát toho, když jsme proti tomu stáli již několikrát a vždycky vyhráli. Samozřejmě tohle bude naprosto něco jiného. Jenže už je mrtvá druhá upírka, tak proč by ten první měl být o tolik jiný?"
"Druhou jsi zabila ty, ne my. Já si připadám jako pěšec. Toho zabijou vždy jako prvního a je vlastně naprosto k ničemu."
"Drey, tohle už nikdy neříkej. Vždyť se podívej, jak ses změnila za tu dobu, co se svět začal měnit k horšímu," pohladím ji na uklidněnou.
"Jo, stala se ze mě mrcha, která se nestyděla ukrást své nejlepší kamarádce kluka," odfrkne si. Ona si snad myslí, že ji stále obviňuji. Jenže to už dávno není pravda.
"Zlato, poslouchej mě. Odpouštím ti.
Všechno ti to odpouštím. Vím to už dávno, že jsem ti to odpustila, jen se taková věc těžko přiznává. Vždyť ty jsi statečná. Nedokážu si představit nikoho jiného, kdo by měl mít tu čest být čarodějkou. Jsi zodpovědná, milá a hlavně neděláš ukvapené závěry jako já. Vždy ses vzorně učila. Pevně věřím tomu, že se nedostaneš do potíží s černou magií a rozhodně nepřejdeš na druhou stranu," pořádně ji obejmu. Neříkala jsem až takovou pravdu. Ve své mysli jsem jí odpustila, ale v srdci ji za to budu vždy vinit. Jenže musíme se šoupnout dál. Navíc se chci se všemi udobřit, když mi podle mého odhadu nezbývá moc času.
"Jsi hodná. Přesně tohle mi dodalo odvahu. Já se jdu na chvilku prospat. Ty asi nepůjdeš co?" Němě zakroutím hlavou. "Dobrá, tak se uvidíme ráno u stájí."
"U stájí? Proč?" podivím se. K čemu budeme potřebovat koně? Vždyť ty zvířata jsou hrozně pomalá a navíc je všechno vystraší.
"Nemám nejmenší tušení. Will to tak chtěl," s těmito slovy zabouchne dveře.
Pokud to tak teda chtěl zrovna on, určitě k tomu bude mít dobrý důvod. Jednou bych chtěla ten svůj mozek vážně pochopit. To se asi nikdy nestane. Vždyť je to přece jen můj mozek. Vždycky jsem byla nenormální. Už od malička mi to bylo připomínáno, že se jaksi liším od mých vrstevníků. Zatím co si ostatní děvčata hrála s panenkami, já se prala na dvorku s rukama. Nejednou jsem přišla k úhoně. Postupem času se mé odlišení začalo pouze stupňovat. Holky chodily na rande a já raději hrála s kluky fotbal, popřípadě si doma četla. Možná jsem byla i jediná z mých vrstevníků, která tolik čte. Knihu o čtyřistech stránkách byla přečtená během dne, pokud šlo vážně o něco velmi zajímavé. Ani spánek mi nechyběl. Stačil mi ten pocit z dobře vykonané práce, teda ne práce doslova. Dokonce jsem uvažovala o dráze spisovatelky. Bohužel mi to jaksi nevyšlo. Hádejte proč?
Ano, ano. S blbým smyslem pro humor jsem se narodila, to už nezměním. Vlastně ani nechci, na sobě cokoliv upravovat. Takováhle prostě jsem. A komu se to nelíbí, ať si, víte co, políbí. No co, tak jsem i sprostá. Kdo v dnešní době není. Ten, kdo říká, že ne, je určitě nejvíc sprostej. Takové lidi známe až moc dobře. Nemá cenu lhát si do karet, jednoduší je všechno si přiznat. Já si taky přiznávám, že jsem fakt mrcha, protože se mi líbí dva chlapy najednou a k tomu ještě ty představy. Třeba bych je přinutila k trojce. Dobrá, to byl další z mých zásob blbých vtipů. I když…
"Isell, lásko, vstávej, je ráno," řekne mi Will těsně před tím, než mě políbí. Moment, cože?? Proč zní jako Riley?
Pomalu se začínám probouzet a zároveň i stydět. Sice šlo pouze o sen, ale i tak. Co mi vlastně leze do snů, teď budu mít výčitky svědomí. Ach jo. Rozespale zamžourám na anděla nade mnou. Oba jsou jako den a noc, anděl a ďábel. Sama vím, že upřednostňuji v tomto směru spíše tu temnější stranu, ale i noc někdy nastane uprostřed dne a i anděl občas vystrčí růžky.
"Tak tedy sbohem Amando, uzdrav se mi," políbím ji na čelo.
V Rileyho objetí dojdu do pokoje, kde si sbalím důležité věci. Nějaká trička, kalhoty, kraťasy a boty. Nic jiného nepotřebuju. Svetr je moc teplý, v noci se zahřeju dyžtak o deku, jinak si dokážu stále udržet svoji tělesnou teplotu díky upíří krvi. Ještě to má jednu výhodu. Díky tomu se mi zastavil metabolismus, takže menstruace mě jaksi neobtěžuje. Je pravda, že když nemám dlouho krev, tak se objeví, ale to se už dlouho nestalo. I když teď by vlastně mohla, protože nevím, jak budu nenápadně pít krev.
S batohem, ve kterém mám oblečení, knihu vlkodlaků a nějaké jídlo na cestu, dojdu ke stájím, kde už ostatní dávno stojí. V čele je samozřejmě můj ďábel. Vybaví se mi můj sen, díky kterému okamžitě zrudnu. Nesmím se nechat rozptylovat, musím pamatovat na svůj úděl. Zabití prvního.
"Takže budeme cestovat na koních. Možná se vám to zdá jako špatný nápad, ale není ani trochu. Kůň je velmi chytré zvíře, vycítí nebezpečí, které my smrtelníci nepoznáme. Navíc budeme cestovat krajinou, kde by auto neprojelo a pěšky bychom šli moc pomalu. Vyberte si koně prosím. Nejlepší však bude, když necháte, aby si kůň vybral vás. Bude vám oddanější." On už samozřejmě koně má, krásného černého, naprosto umocňuje jeho vzhled.
Když procházím okolo tmavého hnědáka, zařehtá a strčí mi tlamou do ruky. Tohle tedy znamená, že i já si našla svůj dopravní prostředek. Největší problémem však je jízda na něm. Nikdy jsem na koni neseděla.
"Ukaž, pomůžu ti," objeví se za mnou Will. Chytne mě kolem pasu a prostě mě hodí na sedlo. Pane bože, to byl teda pocit. Pokud se tohle bude stávat častěji, rozhodně ta cesta neskončí dobře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LentilkaS LentilkaS | Web | 8. července 2010 v 21:28 | Reagovat

Vypadá to zajímavě :) :) takový výprava a z koho všeho se skládá, bude to zajímavější co ? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama