9. kapitola - Skoro u cíle/ 2. část

22. července 2010 v 15:00 | Andreica |  Krev je jen barva
Rozhlédnu se po místnosti na naší výpravu. Nejsme sice početní, ale za to máme jiné přednosti. Dez s Rileym jsou velmi zdatní vlkodlaci, Drey je mocná čarodějka a já, já jsem prostě já. Jen mi stále nedává smysl, co tu dělá Marc, umí sice docela slušně zacházet s měčem, avšak tohle umí momentálně dost lidí. Kdyby záleželo jenom na mně, rozhodně bych ho s sebou nebrala. Ne proto, že mi tenkrát tolik ublížil, jenže nám je vážně úplně k ničemu. Je to přesně ten tip člověka, který sice nějak zvlášť nepřekáží, ale taky rozhodně společnost svoji přítomností neobohatí.

Když mají všichni své koně, nebude se zde zdržovat popisem jaké, prostě koně, vyrážíme na cestu. Sedím docela nejistě. Základy jízdy znám, ale rozhodně bych se nepovažovala za skvělou jezdkyni. Budu to muset zvládnout. Nesmím dát znát slabost, taková prostě nejsem. Já přece umím všechno. Třeba jela Angela někdy na koni, tak bych mohla využít jejích zkušeností. No uvidíme cestou. Teď vážně musím vyrazit, jinak mi všichni ujedou.
Koleny mírně bouchnu koně do slabin, čímž ho pobídnu k pohybu. Naštěstí zareaguje hned, takže se zatím žádný trapas nekoná. Před vraty na mě čeká nejen naše výprava, ale celý vlkodlačí klan. K mému překvapení se všichni pokloní, jakmile dorazím na nádvoří. Tohle mi dělají snad schválně, jistě jsem červená až na prdeli.
Jeden z nich se zvedne. John, pokud si dobře pamatuji, je menší, zrzavý a rozhodně ne hrůzu vzbuzující muž. Co si vzpomínám, tak přebral funkci vlkodlačího vládce po smrti toho předchozího. Přejde až ke mně. Ruku v pěst si dá na srdce a hluboce se ukloní. "Má paní, dovol mi, abych ti ještě jednou poděkoval za můj lid, který jsi zachránila. Jako znamení našich díků, přijmi prosím tento dar."
Z davu vstane další člověk, který mě teda vůbec nezajímá, mé oči jsou zamřené na tu zabalenou věc, kterou nese v ruce. S úklonou ji podá Johnovi. Co to tu všichni mají s tím klaněním. Ne, že by mi to nebylo příjemné, to rozhodně je, jenže čeho je moc, toho je příliš. Než se naději, držím balíček ve své ruce. Nejdříve ho prohmatám, rozhodně tam jsou dvě věci. Ta vrchní je příjemně měkká, ale skrývá něco velmi pevného. Opatrně balíček rozbalím.
"Achhh," zalapám po dechu. "To je nádhera." V ruce se mi stkví kožené pouzdro, na němž je ozdobně napsáno ISELL. Vyndám z něj krásně ukovanej meč. Jak tak na rukojeť, poznávám, že je do ní vryto též mé jméno, okolo nějž jsou vinné révy, které se táhnout až ke špičce. Nejsem jediná, která na něj s údivem zírá. Muselo to dát spousty práce. Založím ho zpátky a připnu si ho na záda, skvěle mi padne, ani ho tam necítím.
"Vážně vám všem děkuji, je nádherný. Slibuji, že se nevzdáme, dokud prvního nezabijeme," slíbím jim. Dav propukne v jásot, který snad slyším ještě deset minut potom, co jsme opustili hrad. Stále jsem tak nějak v transu. Vždyť jsem neudělala nic tak vážného, abych si zasloužila tohle. Každý na mém místě by jistě reagoval stejně jako já.
"Každý ne," přijede ke mně Riley.
Nějak si stále nemůžu zvyknout na to, že si můžeme vzájemně číst myšlenky. Je pravda, že všechny úplně ne, jelikož se učím s Angely vzpomínkami udělat svému mozku bariéru, aby tam nikdo nemohl proniknout. Jde to sice pomalu, avšak účinky jsou znát. Jen prostě občas zapomenu, že se mám hlídat a pustím své myšlenky na špacír, což nemusí být zrovna vhodné. Naštěstí si ty o Williamovi hlídám až moc skvěle, takže nemá žádné podezření a z kradmých pohledů přece nic nepozná. Jen na něj dohlížím, kdyby chtěl udělat nějakou volovinu, která by nás stála život. Fakt skvělé, že si můžu i takovouhle neřest odůvodnit tak, že zní jako hrdinství.
Uvědomím si, že mi Riley vlastně něco říkal, nejspíš bych mu měla odpovědět. "Já vím. Jen je to prostě takové divné. Zabíjím upíry už nějaký čas a tohle je moje první odměna, teda až na tebe," mile se na něj usměji. Fajn, snažím se na něj být milá proto, abych přehlušila svoje svědomí. Na tom snad není nic špatného.
"Jedu si promluvit s Willem, zlato, třeba mi sdělí cíl své cesty."
Dívám se na jeho záda. Co vlastně dělá špatně, že se k němu chovám takhle? Objeví se tu nějaký týpek z čista jasna a poblázní mi hlavu. Kdo si myslí, že je? Proč mu nemůžu odolat? Kruci, nejraději bych si nafackovala. Vždyť mám kluka, který mě miluje a já miluji jeho. Je pro mě nejkrásnější muž na světě, alespoň do nedávna byl. Isell, přestaň! Riley je pro tebe ten pravý, žádný záhadný chlap se mu nemůže vyrovnat. Musíš přestat přemýšlet nad takovýmahle blbostma. Zbytečně si tím zavařuješ mozek a nemyslí ti to normálně. Třeba díky tomu přehlédneš něco důležitého, to přece nechceš.
Ach jo, někdy svoje svědomí vážně nenávidím. Mluví pravdu, to mě totiž nejvíc štve. Ono si snad myslí, jako bych všechno dělala schválně, jenže tak to není. Představte si, že máte skvělý čokoládový dort, který naprosto milujete, protože vám ho už odmala dělala maminka a přesně takhle ho máte rádi. Avšak najednou se objeví cukrář, který udělá čokoládový dort, je to něco nového, dokonce se vám zdá, že snad vypadá i líp. Jenže není možné, aby byl lepší, když jste ho ještě neochutnali.
Kruci, blbá metafora. Teď to vyznělo tak, že musím mít něco s Williamem, abych zjistila, který čokoládový dort je lepší. No super, fakt miluju ty svoje hříšné myšlenky, teď je nedostanu z hlavy. Proč zrovna já musím mít takovou smůlu nebo spíš štěstí? Jo, jak se to vezme. O Rileyho nechci přijít, jenže na druhou stranu mě prostě Will strašně přitahuje. S Willem připomínáme dva magnety, prostě se přitahujeme. Na druhou stranu jsem pevným provazem připoutaná k Rileymu.
Jak moc by bylo špatné mít oba? Jíst prostě oba kousky dortu, abych ukojila svoji touhu? Ano, jsem špatná, kdo v dnešní době není. Docela by mě zajímalo, zda někde na světě řeší někdo stejný problém jako já. Možná i jo, v tomhle určitě nejsem sama. Jen bych potřebovala poradit, co mám vlastně dělat, jak se zachovat, jaký dort zvolit.
"Nad čím přemýšlíš, Is?" ozve se vedle mě, až poplašeně vyskočím.
"Já nad ničím nepřemýšlím," ten přiškrcený hlásek rozhodně nepomáhá mé lži.
"Svraštělé čelo, oči upřené do dálky, nenápadné hrabání do vlasů. No tak, bejvaly jsme nejlepší kamarádky, znám tě už hodně dlouho, abych poznala, že uvnitř svádíš boj. Nechceš si o tom promluvit?"
Zmateně se na ni podívám. Vážně nic nezapomněla, stále si všechno pamatuje. Mám se jí svěřit. Jistě by se mi ulevilo. Někdo by mi naslouchal a odpovídal. Amanda sice všechno ví, ale je to jako mluvit sama se sebou. Možná prostě jenom potřebuji názor druhého člověka. Vždyť ona vlastně vedla podobný souboj jako já. Sice volila mezi mrtvou nejlepší kamarádkou a jejím klukem, ale jistě to bylo dost složité.
"Dobrá, zpomal trochu. Nechci, aby nás někdo slyšel." Počkám, dokud nemají ostatní velkej náskok a všechno jí vyklopím. Dokonce se zmíním i o tom dortu. Zamyšleně poslouchá celý můj výjev, dokonce mi do něj ani jednou neskočí. Vždy byla skvělý posluchač, snad mi také dokáže dobře poradit.
"Očekáváš radu? Nemám ji. Jediné, co ti můžu říct, je, naslouchej srdce. Mohlo by se ti to pěkně vymstít. Tak jako tak, už tě znova ztratit nechci, takže budu stát za tebou," sevře moji ruku ve své.
Moc mi sice neporadila, avšak vážím si toho, co mi řekla. Má pravdu, budu se řídit srdcem, ne nějakým chtíčem. "Děkuji, Drey," oplatím jí stisk. "Tohle holčičí klábosení mi vážně scházelo."
"Mně taky. Teď musíme přidat, jinak nám ujedou," na znamení svých slov se tryskem rozjede kupředu.
Nějak zvlášť se mi dopředu nechce, nestojím nějak o společnost. Potřebovala bych si v klidu sednout, o všem popřemýšlet. Jenže to nejde, bohužel. Pohodím otěžemi, takže se klus změní v běh. Už teď mě ta cesta nebaví.
Sice nejsem společenskej člověk, zvyk je zvyk. Jenže když už tu mám kolem sebe pět lidí, potřebuji s nimi komunikovat. Nechci se vrátit do starých kolejí samoty. Proto se nesmím nechat zbláznit chtíčem, budu věřit svému instinktu, který chce jednoznačně Rileyho. Tím pádem mám jasno.
"Isell, pozor," zařve na mě Will.
Ano, udělám tu typickou věc jako každý, hledám zdroj neštěstí místo toho, abych prostě uhnula. Když spatřím letící šíp, je už dávno pozdě. Teda bylo by, kdyby ho Will neschytal místo mě. Zaraženě zírám na hrot, který mu trčí ze zad. Musela to být pořádná rána teda. Chci mu ho vyndat, ale na to není vůbec čas, nepřátelé nás obklopí se všech stran. Seskočím z koně, plácnu ho po zadku, ať se někam schová, protože ho jistě budu později potřebovat. Nemusím ho dvakrát pobízet, protože utíká, až se mu práší od kopyt. Ostatní udělají stejnou věc.
Zaujmu bojové postavení. Z pochvy na zádech vytáhnu meč. Teď se mi bude bojovat jistě líp, protože můžu prostě jenom useknout hlavu a ne je nechávat přežívat kvůli krvi. Nemůžu říct, jak si vedou ostatní, protože mám dost plné ruce.
Ve filmech na hrdinu nepřátelé útočí po jednom. Prostě si počkají, až jednoho z nich odstraní a až pak se znova pustí do boje. Ve skutečnosti je to úplně jinak. Všichni zaútočí najednou. Ze začátku je jich na vás tolik, že to prostě nemůžete zvládnout. Musíte na ně postupně.
Než se na mě vrhnou, stihnu jednomu z nich useknout hlavu. Nezdržuji se detaily, zda to byl pracháč či normální upír, mám totiž jiné problémy. Bez jednoho na mě zbývají tři. Číslo sice nic moc, přemohla jsem jich i víc, ale to jsem měla v sobě dost upíří krve.
"No tak pánové, jeden mrtvý, kdo bude další. Teda pokud se tomu, že zabijete mrtvolu, dá říkat, že je mrtvý. Vy už jimi jste vlastně dávno." Moc mi to kecá, vím to, jenže díky tomu se skvěle soustředím.
Zaútočí najednou. Sehnu se do dřepu, takže jeden přese mě přeletí, jelikož nestihne zareagovat. Zato moje instinkty ano, teda pokud to byly instinkty. Prostě dám meč nad sebe. Ten, který mi právě letí nad hlavou, jím prostě projede. Kruci, ten je teda vostrej. Dosvědčuje to mé tělo, které je okamžitě skropeno krví a různými dalšími sračkami, raději nemyslet jakými.
Dva venku, dva zbývaj. Začínají se mě bát, což je jenom dobře. Dobrá, zkusím ten trik se stromem. Snad si ho ještě pamatuji. Nechám se od nich rádoby zatlačit do kouta. Ještě se nestačí rozkoukat, otočím se k nim zády, vyběhnu po stromě a skočím jim za záda. Jednomu stihnu useknout hlavu, ale ten druhý se mi vyhne. Než se naději, zakousne se mi do krku. Kruci. Snažím se ho ze sebe setřást, ale naprosto zbytečně. Nohy už mě neunesou, klesnu na kolena. Zavřu oči, nechci vidět svůj konec.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mrož Mrož | 23. srpna 2010 v 23:00 | Reagovat

Skvělá kapitola a ještě lepší konec - skončit to tak napínavě :) prosím další díl :))

2 Michelle Michelle | Web | 2. září 2010 v 12:38 | Reagovat

Tá metafora s tortou bola skvelá :D Som hrozne zvedavá, z akého dôvodu ju Will tak priťahuje a... a ten koniec... Že sa nehaníš :D Takto to useknúť :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama