9. kapitola - Skoro u cíle/ 3. část

16. června 2011 v 19:41 | Andreica |  Krev je jen barva
Zdravím Vás moji čtenáři :)
Uvědomuji si, že jsem sem dlouho nic nedala. Nejenže jsem měla dost věcí do školy, ale přes rok jsem si procházela menší emoční krizí, která mi nedovolovala psát, protože jsem se prostě nemohla jaksi vcítit do postav. Naštěstí, jsem to trošku překonala a konečně se vrhla na pokračování. Doufám, že se vám to bude libit :)
Co se událo: Isell se vydala se svou partou zabít prvního upíra. Zastavili se ve vlkodlačím sídle, v jehož okolí měl údajně pobývat. Avšak během jejich návštěvy došlo k nehodě. Amanda byla smrtelně poraněna upírem, upadla do bezvědomí, z kterého se prozatím neprobrala. Z pokusu o její vraždu byla obviněna Isell, nastražila to na ní vlkodlačí vládkyně. Díky tomu se i prozradilo, že Is pije krev upírů. Naštěstí se jí podařilo uniknout a díky tomu zjistila, že vládkyně je ve skutečnosti upírka, dokonce ta první. Zabila ji, ale nic se nestala. Nakonec se rozhodla pro to, že ten ďábel, který měl údajně proměnit první, mohl být ve skutečnosti první upír. Rozhodli se vydat na cestu, kde by ho našli. Dopravází je William, který Is řekl, že ví, kde se první ukrývá. Něco ho k ní hrozně přitahuje, avšak ona je zamilovaná do Rileyho. Vyrazili na cestu, kde později byli napadeni upíry. Isell jsme opustili zrovna ve chvíli, kdy se jí upír zakousl do krku a ona omdlela.
Přeji pěkné čtení :)
Vaše Andreica





"Už se probouzí," slyším hlas z dálky.
Hrozně mě bolí hlava a krk. Takhle si smrt rozhodně nepředstavuji. Ta by měla být bezbolestná. Teda alespoň podle mých představ. Zase se mýlím.
Opatrně otevřu jedno oko. Nechci vidět svoje okolí, když je bolest takováhle. Rozhodně nemůžu být v nebi. Jenže takhle přece nemůžu ležet do nekonečna.
Nakonec se odhodlám. Pomalu otevřu oči. Jakmile to udělám, spatřím obličej temného anděla. Anděla smrti určitě. Přemýšlím, zda se mu mám oddat, když už tu pro mě je.
Jenže na druhou stranu mám pocit, že je tu něco špatně. Podle mého ještě nemám naplněný osud. Takhle to nemá být.
"Já ještě nechci zemřít, prosím. Přisahám ti, že jakmile zabiju prvního, tak se ti klidně dobrovolně vzdám, ale teď vážně jaksi nemám čas."
Postava propukne v obrovský smích. "Ty jsi fakt neuvěřitelná. Prej jaksi nemám čas."
Oči mi pomalu začnou zaostřovat. Nevidím pouze temného anděla, ale i mého anděla strážného. Když si ty postavy podrobněji prohlédnu, zjišťuji, že je vlastně znám. Takže nejsem mrtvá. Pouze můj mozek udělal z Willa temného anděla a z Rileyho strážného.
Vlastně to dává docela i smysl. Nic z tohoto světa by nemohlo být tak krásné. Přestože jsou oba jiní, rozhodně si nemůžu vybrat pouze jednoho. Stále se mi vrací obraz úžasně černých vlasů připomínajících noc a očí modrých jako nebe za jasného dne. Dokonalej oxymóron, ale přesto se spolu skvěle doplňují, čímž vytvářejí Williema. Na druhou stranu život vytvořil i dalšího nádherného muže s hnědým rošťáckým účesem a zelenýma očima, Rileyho.
Bůh byl ke mně velmi štědrý, když mi je oba dal do života, a zároveň se mi jistě vysmívá, že se mi oba velmi líbí. K Rileymu jsem svázaná něčím velmi silným, naopak Wil mě velmi přitahuje.
Oba připomínají den a noc, jistě nemusím poznamenávat, kdo je kdo. Ke dni by se hodila Isell, ta nezkažená dnešní dobou. Kdežto k noci Isell, napůl upírka. Nespoutaná, nebojácná, krutá. Stejně jednou nastane den, kdy si některé já prosadí svou.
Potřebovala bych pomoc shůry, abych konečně přestala řešit tohle dilema.
"Takže já nejsem mrtvá?" pronesu konečně nakřáplým hlasem.
"Díky Williamovi, on ti jistě ten příběh poví sám. Nám ho nechtěl říct dokut nebudeš vzhůru. Všichni se na ten příběh dost těšíme. Až budete připraveni, přijďte za ostatními ven k ohni. Jistě máš hlad, zlato."
Teprve teď se rozhlédnu kolem sebe. Vůbec mě nenapadlo pátrat po tom, kde ležím. Jsme ve stanu, teda alespoň podle interiéru tak soudím. Nikdy jsem v ničem podobném nebyla. No jo, holčička z bohaté rodiny přece nebude spát někde na zemi, přikrytá pouze spacákem. My jsme jezdili do luxusních hotelů, kde jste z pravé přírody měli asi tolik, co by se za dětský nehet vešlo.
Než se naději, vymázne z místnosti i Will. Zrovna jsem si s ním chtěla promluvit o samotě. Tak teda nic no. Holt se ho zeptám potom, co nám všem řekne, jak že mě to vlastně zachránil. Tohle mě vážně zajímá, jelikož si pamatuji ten hrot, který mu trčel ze zad. Sice možná nešlo o smrtelné zranění, ale rozhodně by nějakou chvíli takhle nechodil.
Pomalu vstanu z matračky, nebo jak se těm divným věcem z molitanu nadává. Ještě štěstí, že jsem si zvykla na nepohodlné podmínky, jinak bych určitě později nadávala, že takhle spát rozhodně nebudu.
Nesměle rozepnu zip. Do očí mi okamžitě udeří světlo z ohně. Zakryju si je rukou. Bůh ví, jak dlouho jsem byla mimo a teď mi všechno dráždí oči. Než se však naději si všechno uspořádat, už mě váha dvou těl málem povalí k zemi.
"My jsme tak rádi, že se ti nic nestalo, po druhé už o tebe přijít nechci," Drey se po tvářích kutálejí slzy. No tak to muselo být mnohem vážnější, než jsem si myslela.
"Tohle už nám nikdy nedělej. Na co jsi prosím tě myslela?" vyčítá mi pro změnu Dezider.
"Slíbit, že už to víckrát neudělám, nemůžu, ale pokusím se." Vlastně jsem ráda, že jsme si vytvořily takové pouto. Vždyť kde bychom byli bez kamarádů? Nevím, kde vy, ale já bych rozhodně byla totálně v určitých mezích. Možná nikdy úplně neodpustím Drey, že mi vlastně chodí s mým bývalým, ale skousnout to můžu.
Usadím se u ohně, kde na mě už všichni netrpělivě čekají. Avšak tentokrát to nebudu já, kdo na sebe strhne celou pozornost. Dneska je řada na někom jiném. Možná si konečně tímhle činem vysloužil své místo u nás. Teda, já ho brala od začátku, jen pánové jsou trošku zatvrzelí. No jo, samci si chrání své teritorium. Chlapi…
"Tak Wille, začni konečně vyprávět, přece nás tu nenecháš jen tak čekat," nevydrží Drey to úděsné ticho. Upřímně, jsem ráda, že konečně někdo promluvil, začínalo to být dosti zvláštní.
William se na mě otočí s otázkou v očích. Pouze pokrčím rameny. Je to jeho příběh, záleží pouze na něm, jestli ho bude vyprávět. Tedy vlastně záleží pouze na tom, jestli ho bude vyprávět mezi ostatníma, protože mě ho řekne, ať chce nebo ne.
"Já vůbec nevím, co bych vám měl říkat. Vždyť jste u toho byli, víte to samé jako já," začne se vykrucovat.
Tady mi něco nehraje. Proč neřekne, jak to bylo? A neměl by náhodou ležet?? Vždyť mu hrudník proklál šíp. On si tu prostě v klidu sedí. Nepřítomný pohled v očích. O co tu vlastně vůbec jde?
"Tak se nestyď. Řekni to. Jestli se stalo něco vážného a někoho chceš chránit, tak přestaň. Tady jsme jako rodina, říkáme si všechno. Takže směle do toho," oznámím mu. Nejsem žádná malá holčička, já chránit nepotřebuji.
Povzdychne si. Hluboce se mi zadívá do očí. "Dobře. Bojoval jsem nedaleko tebe. Okem jsem tě sledoval. Přece jen si bojovala proti třem, kdežto já měl proti sobě jen jednoho. Koukal jsem, jak skvěle jsi ty dva dostala. Jenže u toho třetího jsi udělala nehoráznou chybu. Nikdy nesmíš spouštět nepřítele z očí. Ani na jediný okamžik! Pak už jsem jen viděl, jak se do tebe zakousnul a ty ses sesunula k zemi. Jakmile mě uviděl, tak se dal na útěk, vůbec netuším proč. Možná jsem ho překvapil, nevím. Jenže tím jsem se vůbec nezabýval. Tys ležela na zemi naprosto bledá. Myslel jsem, že jsem tě ztratil," v očích se mu objeví taková bolest. Ostatní nemají šanci ji postřehnout, protože okamžitě nahodí ten svůj kamenný výraz.
Riley mě k sobě přitiskne ještě víc. Nejspíš si uvědomí, že takhle namále jsem měla naposledy před nedávno, ale to mě zachránil on. Možná si i vyčítá, že to tentokrát udělal někdo jiný.
Jsem ráda, že se víc soustředil na mě než na Williamova slova. Řekl: "Málem jsem tě ztratil." Žádné množné číslo. On si mě prostě přivlastnil. Přivlastnil si již zadanou dívku. Mělo by mě to urazit nebo aspoň nějaká negativní reakce. Rozhodně bych neměla cítit třepetat motýlky v podbřišku. Okamžitě sklopím hlavu, aby případná touha nebyla vidět. Provinile se ještě víc přitisknu ke svému oficiálnímu příteli, i když v představách se mi častěji objevuje někdo jiný.
Riley se ke mně skloní, abychom se mohli políbit. Žádostivě mu nastavím rty. Svět okamžitě přestane existovat, jsme tu jen my dva. Avšak zároveň cítím, jako kdyby mě nějaká část mě s tímhle nesouhlasila, jako kdyby se jí to hnusilo. Nevšímám si toho a do polibku se pořádně ponořím.
Nevím, jak dlouho jsme byli mimo, ale když zvedneme hlavy, Will už u ohně nesedí. Kruci! "Kam šel?" otočím se na ostatní.
"Prý se projít," odpoví mi Drey a zároveň očima položí otázku, co je v nepořádku. Němě zavrtím hlavou. Teď ne.
"Musím za ním, nestihla jsem mu poděkovat." Výmluva to je pouze na půl, vážně mu chci poděkovat, ale táhne mě za ním naprosto něco jiného.
"Mám jít s tebou?" zahledí se na mě můj první muž. Nebo spíš druhý? Ono je těžké přemýšlet, když na vás zároveň řvou mozek se srdcem.
"To je v pořádku zlato, tohle musím zvládnout sama," líbnu ho na čelo.
Okamžitě vystartuji od ohně. Musím ho stihnout, než mi zmizí úplně. Už takhle budu mít menší problémy ho v té tmě najít. Díky tomu, že jsem dlouho nepila upíří krev, mé smysly určitě nebudou nějak zaostřené.
Jenže jsou, což mě dost překvapí. Že by ve mně zbylo něco víc, než jsem si myslela? Avšak nejzvláštnější na tom je, že vidím mnohem líp než za celý svůj život a to jsem upíří krev pila skoro obden.
Je možné, že by za to mohla ta vlčí zkouška? Je ze mě snad vlčice? Blbost! Tou je přece Angela. I když…ona je vlastně mojí součástí, čímž je tedy dost pravděpodobné, že i ta vlčice ke mně patří.
Co jsem vlastně vůbec zač?! Už nejsem normální. Ne že bych někdy byla, ale tohle je extrém. Jestli je pravda, co si myslím, pak z toho vyplývá, že jsem ze třetiny člověk, z druhé upír a z třetí vlkodlak. No super, co víc si přát? Je ze mě hybrid.
Měla bych přestat přemýšlet nad mou zvláštností. Will je někde tady. Sice vidím naprosto skvěle, ale je mi to úplně k hovnu, protože jeho nevidím.
"Kruci," zařvu a udeřím do stromu. K mé smůle je ztrouchnivělý, takže mi ruka projde skrz. Jakmile ji vyndám, okamžitě se zalije krví.
"Nechám tě chvilku bez dozoru a ty se hned zraníš. Holka, ty se mi snad vážně jenom zdáš," řekne to spíš zasněně než ironicky. Vezme ji do svých dlaní a převáže ji kouskem svého trička, které si před chvilkou dramaticky roztrhl.
Vůbec netuším, kde se tu vzal. Ale jakmile se naše ruce dotkly, projel mnou elektrický záchvěv vášně. Rozhodně ho cítil taky. V očích se mu zračí nejen touha, ale i velké překvapení. Ani jeden nečekal tak velkou záplavu emocí. Vždyť se vůbec neznáme, ale naše těla na sebe reagují, jako kdyby se znala století. S očima upřenýma do těch jeho se k němu pomalu nakloním, on rozhodně nezůstává pozadu. Naše rty dělí pouhé milimetry.
"Proč jsi vlastně za mnou šla," promluví najednou.
"Cože?" stále jsem v jakémsi transu.
"Proč jsi tady?" na rtech mu začne pohrávat lehký úsměv. Nejspíš se mu líbí, že jsem z něj tak vedle.
"Chtěla jsem ti poděkovat," pořádně se nadechnu, stále jsem trošku mimo. "Děkuji ti za záchranu mého života. Děkuji ti, že ses s námi rozhod vydat na cestu." Rozhodně je toho víc, za co bych mu chtěla poděkovat, ale to už by bylo až moc infantilní.
"Tys neposlouchala ten příběh, já nic neudělal? Ten upír nejspíš dostal strach. Pouze jsem k tobě doběhl a ošetřil tě, ze všeho ses dostala sama."
"To není pravda, tys mě zachránil. Nemyslím ten konec. Skočil si kvůli mně do cesty letícímu šípu," zadívám se na něj. V obličeji se mu nehne ani sval.
"Isell, nevím, co jsi viděla, ale jak můžeš vidět teď, jsem v pořádku. Kdyby se mi něco takového stalo, nestál bych tu je tak." Podívá se na mě, jako kdybych byla padlá na hlavu.
"Já si to nevymýšlím," procedím skrz zuby. On mě chce snad naštvat? Neměla jsem žádné halucinace. Všechno si to pamatuji naprosto jasně. Nevím, proč se to snaží tajit.
"Vážně se mi nic takového nestalo."
"Ale jo, jasně si to pamatuji. Tady," rukou ho udeřím do toho místa, "ti proletěl ten šíp."
Oči zkřiví bolestí. Měla jsem pravdu! Jenže než stihnu radostně zajásat, projede mnou opět ta elektřina. Jím určitě taky, protože si mě k sobě okamžitě přitáhne. Chvilku mi zuřivě hledí do očí. Nejspíš uvažuje, co bude dál. Jenže já nechci, aby vycouval jako před tím. Chci, aby mě políbil. Mé tělo po tom polibku touží.
Nečekám, co bude dělat on, zda s tím nesouhlasí či by radši byl jindy. Jeho rty uvězním v těch mých. Jakmile se to stane, mou hlavu zaplaví závrať. Cítím se, jako kdyby mi v hlavě vybuchl ohňostroj, a zároveň se vznáším vysoko nad zemí.
Ruku mi vloží na zátylek, přitáhne si mě pevněji. Naše rty spolu naprosto spolupracují. Vášeň se mi vlije do celého těla. Musím se k němu tisknout stále silněji. Vůbec se nebojím, že by ho to mohlo bolet, protože on má stejnou potřebu.
Moje tělo chce jednoznačně Williama. Pouze s ním cítím ten žár. Riley mě takhle nikdy nerozvášnil, i když ho miluji.
Prudce se od něj odtrhnu. Ach můj bože, Riley. Co jsem to jenom udělala?! Vystrašeně se podívám na Willa. Ten se snaží popadnout dech. Ano, i já mám problém se nadechnout.
Nepočkám, než promluví. Rozeběhnu se zpátky do svého stanu, kde už na mě čeká muž, kterého jsem právě zradila. Okamžitě se k němu přitisknu, abych zahnala výčitky svědomí, jenže to vůbec nepomáhá, je to snad ještě horší.
V polospánku mě políbí, pořádně si mě k sobě přivine a spí dál. Chce se mi hrozně brečet. Zradila jsem muže, kterého miluji, a on miluje mě. Pane bože, já jsem mrcha!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yanny.)) Yanny.)) | Web | 16. června 2011 v 20:53 | Reagovat

Mockrát děkuju za krásný a povzbuzující komentář. Moc si toho vážim :) a neboj, příběhy určitě budou :)) mám jich v hlavě milion.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama